Archiv rubriky: EVROPA

Rozklikněte

Kostel Navštívení Panny Marie v Hejnicích

Kostel Navštívení Panny Marie je barokní kostel při františkánském klášteře v Hejnicích. Nachází se na místě starého poutního místa, jehož počátky sahají do 13. století. Bývá někdy nazýván bazilikou, ovšem proces povýšení kostela na baziliku minor nebyl ještě dokončen, zůstal před vypuknutím druhé světové války na úrovni diplomatického protokolu. Je zřejmě nejstarším mariánským poutním místem v litoměřické diecézi. Uctívána je zde gotická, 38 cm vysoká, soška Panny Marie nazývaná Sličná Matka (latinsky Mater Formosa či Maria Formosa).

Legenda o vzniku

Podle místní legendy žil v blízké vesničce Lužec (dnes část Raspenavy) chudý řemeslník – sítař a řešetář – se svou nemocnou ženou a dítětem. Jednoho dne roku 1159 (1211[2]) hledal v hejnickém lese dřevo na práci a pod třemi lípami na břehu říčky Smědé usnul. Ve snu spatřil lípu zalitou září, na větvích seděli andělé. Jeden z nich jej vyzval: „Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ Řemeslník, který byl přesvědčen o tom, že nešlo o pouhý sen, zakoupil při nejbližší návštěvě Žitavy dřevěnou sošku a tu zavěsil na určený strom. A podle legendy se jeho žena i dítě skutečně uzdravily.

Původní kaple a kostel

Zpráva o tomto zázračném uzdravení se brzy roznesla a lidé začali na tomto místě prosit o pomoc. Údajně v roce 1211 se pak rozhodli lípu pokácet a na jejím místě zbudovat dřevěnou kapličku. Již roku 1252 byla na jejím místě postavena kaple kamenná. Postupem času však sílil proud poutníků a kaple tak byla neustále rozšiřována. Na konci 13. století jeden z rodu Biberštejnů, držících celé frýdlantské panství, dal postavit kamenný gotický kostel, jehož části – datované na rozhraní 13. a 14. století jsou uchovány v nynějším barokním chrámu. Tento poutní kostel je písemně doložen k roku 1346. Od té doby přicházejí do Hejnic poutníci ze širokého okolí. Roku 1469 obdržel mariánský chrám v Hejnicích od papežského legáta Rudolfa odpustky. Kostel byl slavnostně vysvěcen 2. září 1498 míšeňským biskupem Janem ze Salhauzenu. To bylo frýdlantské panství již dlouho ve vlastnictví Biberštejnů, kteří jej získali od krále Přemysla Otakara II. roku 1278. Po smrti Kryštofa Biberštejna připadlo panství císaři Ferdinandovi I., který Frýdlantsko prodal v roce 1558 protestantskému šlechtickému rodu Redernů za 40 000 zlatých. Ti podle tehdejšího práva změnili všechny kostely na svém panství na protestantské. Kvůli četným katolickým poutím z okolních panství to však v případě hejnického kostela nebylo možné a tak kostel rovnou uzavřeli. Poutníci proto vykonávali pobožnosti před zavřenou mariánskou svatyní. Poutníkům nebyl kostel otevřen dokonce ani na žádost císaře Rudolfa II. z roku 1591. Roku 1609 odvezla Kateřina z Redernu celý majetek kostela včetně sošky madony na liberecký zámek. Ten 2. května 1615 vyhořel, hejnická soška však zničena nebyla. Po této události Kateřina z Redernu sošku odvezla do Hejnic a vlastnoručně ji umístila na původní místo. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 Redernové z Čech odešli. Interiéry kostela s nádhernými freskami, jedinečnou kazatelnou a obrazy jsou úchvatnou podívanou a každému vřele doporučuji návštěvu.

LODĚ A TRAJEKTY NA BALTU 3 – POLONIA

Polonia – „Perla Baltiku“

Tato nádherná loď je právem nazývána perlou Baltiku. Na přiložených fotografiích se můžete seznámit s nádhernou atmosférou heren, kde nechybí ani ruleta či „Black Jack“ apod., komfortem jídelen, které jsou rozděleny do několika tříd, i s luxusem na chodbách, v tanečním sále s živou hudbou, kavárnách, či v obchodech. Polonia měří na délku 169.9m, na šířku 28m, pluje rychlostí až 20.2 uzlů za hodinu a má výtlak 29.875 tun. Převeze až 1000 pasažérů, 150 osobních automobilů a 120 kamionů. I tato loď má ve spodní nákladové palubě umístěno 600m kolejí pro přepravu vagonů. Plavba na Polonii je opravdovým zážitkem. Již od vašeho příchodu do recepce se o vás na každém kroku pozorně starají krásné stewardky, káva a pití je po celou dobu plavby zdarma k disposici ve všech jídelnách a samozřejmostí je opět skvělá kuchyně s velkým výběrem chutných jídel. Nevšedním zážitkem je procházka po horních, otevřených palubách za teplé noci před vyplutím, v osvětlených přístavech (viz. Přiložené foto s pohledem na zakotveného Galileusze).

Rozepisovat se dále o všech lodích na této trase by bylo v podstatě opakováním již řečeného. Nechci vás také dále unavovat samými superlativy, ale skutečně jsem se u těchto společností nikdy s žádnými negativy, které by stály za řeč, nesetkal. Osobně považuji Polonii za jeden z nejkrásnějších trajektů na Baltu. Plavil jsem se do Švédska i zpět více než 100x s různými dopravními společnosti a na všech zdejších trajektech. Na polských lodích jsem plul vždy nejraději. Pár jich ještě přidám, ale už jen jako galerii. Vyhovovala mi velice zdejší kuchyně, vstřícný personál i cesta do přístavu Swinoujscije přes Polsko byla mnohem zajímavější, než nudná cesta po dálnici přes Německo do Rostocku, nebo do Travemünde. Ale i tyto přístavy jsem občas využíval. Postupně zveřejním.

Lodě a trajekty na Baltu 2 – KOPERNIK

Kopernik

Když jsem byl malý kluk, hltal jsem u dědy předválečné časopisy „Letem Světem“, s dobrodružnými povídkami od Otakara Batličky i jiných spisovatelů. Už tehdy ve mě zrála touha, poznávat cizí světy a prožít spoustu dobrodružství. No a konkrétně snímek Kopernika v přístavu těsně před bouří mi velice připomíná doprovodnou ilustraci k jedné z takových povídek. Dnes už jsem starý pardál, ale duchem jsem, bohudík, pořád ten mladý dobrodruh a snílek. Nikdy mi tyhle pohledy nezevšední a jsem rád, že je mohu předávat dál.

Kopernik je poměrně nový trajekt, nástupce vysloužilého „Mikolaja Kopernika“. Pamětníci toho původního vyslovují jeho jméno s určitou skepsí a obavami neprávem. Jedná se o zcela odlišnou, krásnou, moderní loď a cestování na ní je dokonale pohodlné.
Kopernik patří k menším plavidlům co do počtu přepravovaných kamionů. Těch pojme pouze cca 60 na dvou palubách, za to však může na šesti stech metrech kolejí na tzv. přízemní palubě převézt ještě mnoho naložených vagonů a vlakových souprav.
Ani celkovou velikostí si nezadá s velkými trajekty. Měří na délku 160.7m, na šířku 21.6m, má výtlak 14.221 tun a dokáže plout rychlostí až 18 uzlů za hodinu.
O pohodlí max. 360 cestujících je zde opět dokonale postaráno. Prostorné kajuty, bary, sauna, kafetérie, jídelny se skvělou kuchyní, obchody s nápoji či drogerií, herny, prostě vše, co si člověk k pohodlné cestě přes moře může přát, je zde k mání.
I tady, na Koperniku, mě ochotný kapitán pozval na můstek a předvedl mi mistrovství své posádky. Jak při vyplouvání z přístavu v Polsku, tak při vplouvání do přístavu ve Švédském Ystadu.

TRAJEKT KOPERNIK
Trajekty na Baltu – KOPERNIK

LODĚ A TRAJEKTY NA BALTU

1) GALILEUSZ
První lodí, jejíž kapitán Waldemar Frankiewicz, hlavní steward Ryszard Wnuk a hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski mi umožnili přístup do míst přísně „tabu“, byl Galileusz. Nepatří rozhodně k největším, ale i tak jsou její parametry úctyhodné.
Tento 152,42m dlouhý, 23,40m široký a cca 20 m vysoký trajekt o výtlaku 15848t, s ponorem 6m, byl postaven v loděnicích Van der Giesen – De Noord B.V. Holland v roce 1992. Kompletně přestavěn a zmodernizován byl v r. 2006 a je registrován v přístavu Limasol. Majitelem je firma Euroafrica Shipping Lines a plaví se pod Cyperskou Vlajkou.
Na dvě, z celkem deseti palub, které slouží jako nákladní, se vejde až 100 kamionů. Pasažérům jsou zde k dispozici pohodlné a vkusně vybavené kajuty se vším komfortem, herny, jídelna s velkou obrazovou televizí, recepce, shopy a samozřejmě tzv. sluneční paluby, na kterých můžete trávit čas za pěkného počasí.
Na kapitánském můstku jsem měl tu čest sledovat perfektní práci a souhru kapitána Waldemara Frankiewicze , prvního důstojníka a kormidelníka.
Dle kapitánova příkazu jsem se dostavil přesně 10 minut před vyplutím na můstek, bylo mi umožněno nafotit pár záběrů. Do dnes mi není jasné, jak se mohou v tom množství echolotů, různých pák a ovládacích panelů vyznat. Pak už jsem jen poslouchal příkazy kapitána a jejich přesné plnění.
Přístavní personál odpoutal silná lana, poutající loď k tzv. pacholatům, navijáky je vytáhly na palubu, motory byly spuštěny a kolos se pomaličku dával do pohybu.
„ 10 vlevo „ zněl stručný příkaz kapitána. První důstojník rozkaz opakoval, kormidelník jej vykonal a opakoval splnění „ 10 vlevo“. Pak už následovaly krátké a stejně stručné příkazy, které byly do puntíku vykonány. „ 8 vpravo“, „2 vlevo“ atd. Obrovský trajekt se pomaličku proplétal mezi zakotvenými loděmi , s centimetrovou přesností míjel přístavní mola a bóje a po chvíli jsme vypluli bez sebemenší kolize na volné moře. Skvělý zážitek. Snad jsem vám jej aspoň v tomto stručném popisu trošku přiblížil.
Po návštěvě kapitánského můstku jsem byl pozván na nafocení strojovny. Stále ochotný a usměvavý hl. steward Ryszard Wnuk mne zavedl po strmých, železných schodech hluboko do podpalubí, kde už na mne čekal hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski.
Ukázal mi dva obrovské motory, každý o výkonu 7.000 ks. Loď tedy pohání 14.000 koní a spotřebují za cestu do Trelleborgu a zpět do Swinoujscie, což je zhruba 380 km cca 16.000 l nafty. Další zajímavostí jsou opět dva velké, japonské agregáty. Zásobují celou loď elektrickým proudem. Do kabin jde 220 V, všechny přístroje však jsou napájeny proudem o 400 V. Oba dva nicméně pracují pouze při manévrech v přístavech a při obtížných situacích za bouře. Po vyplutí na volné moře za příznivých podmínek stačí k provozu pouze jeden.
Relativně malá skříň je tzv. stabilizátor. Ten sleduje výkyvy lodi. Pokud se za silného větru a bouře zvednou vlny nad určitou mez, vysune na bocích jakási 2m široká a 4m dlouhá křídla, která zajišťují lepší stabilitu.
Ovládací panel, u kterého sedí Ing. Zbyszko Felski, kontroluje činnost veškerého zařízení ve strojovně. Dva monitory mohou obsluze ukázat jakoukoliv závadu, či nesprávnou činnost strojů.
Na posledním snímku je zcela běžná dílna. Stejně jako v autodopravě, musí i zde být neustále k dispozici mechanik, který je schopen uvést loď v případě poruchy do takového stavu, aby mohla bezpečně dovézt pasažéry a náklad do přístavu.
Po prohlídce a nafocení strojovny mne pan Felski, velice přátelský a milý člověk pozval do své kajuty, pohostil kávou a keksy a dal se do vyprávění o životě na moři. Celkem pětatřicetičlenná posádka zde tráví polovinu svého života. 14 dní na moři, 14 dní doma. A tak to jde stále dokola.
S podobnou ochotou jsem se doposud setkal pouze na jednom z nejmenších trajektů, na lodi KOPERNIK. O tom ale zase až příště.

This slideshow requires JavaScript.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vrchol hory Jizery – Jizerské hory

Na vrcholu Jizery
Jizera (německy Siechhübel) je se svými 1122 m n. m. druhá nejvyšší hora české části Jizerských hor a také nejvyšší vrchol Hejnického hřebene a celé Jizerské hornatiny. Zároveň je horou s nejvyšší prominencí (převýšením od sedla) ze všech tisícovek v české části hor. Přírodní rezervace Prales Jizera o rozloze 92,44 ha leží na katastru města Hejnice v okrese Liberec ve stejnojmenném kraji.
V hraničním sporu roku 1591 byla nazývána Bražecký vrch nebo Bražec. Německý název Siechhübel (Siebengiebel) znamená v českém překladu Sedmištít. Tento název patrně odkazoval na mohutnou, poměrně členitou, žulovou skálu na samém vrcholu hory. Tato skála byla zpřístupněna a je místem daleké vyhlídky do okolního kraje. Přes stejný název není hora Jizera přímým zdrojem řeky Jizery, která dala jméno celému pohoří. Hora Jizera na hlavním evropském rozvodí je na severu zdrojem pro Smědou, na jihu pro Desnou (přítok řeky Kamenice a posléze i Jizery mimo oblast Jizerských hor).
Na vrchol se lze dostat jen od VSV po žlutě značené odbočce od rozcestí Pod Jizerou na hlavní červené turistické trase. Toto místo se nachází v sedle mezi Smědavskou horou, v sousedství přírodní rezervace Klečové louky, nedaleko pramene Bílé Smědé, na cestě mezi Smědavou a rozcestím Na Kneipě (též Knejpě) u stejnojmenné přírodní památky. Od Smědavy, kde je parkoviště, autobusová zastávka a výletní restaurace, je vrchol Jizery vzdálen asi 3 km.
Všem milovníkům turistiky, výletů, fotografování a pod. doporučuji návštěvu tohoto místa hlavně za slunečného počasí, a to jak v zimě, na jaře, či na podzim. Dá se pohodlně zvládnout i s malými dětmi, jak dokládá jeden ze snímků..

Jičín – město pohádek

Jičín je okresní město v Královéhradeckém kraji v severovýchodních Čechách. Leží v Jičínské pahorkatině na řece Cidlině a žije zde přibližně 17 tisíc obyvatel.
Na území dnešního Jičína a v jeho okolí je zaznamenáno osídlení již v mladší době kamenné. V době římské zde žili Keltové, kteří zde zanechali šperky, nástroje a další předměty, které lze mimo jiné zhlédnout v jičínském muzeu. Následovali Slované a po nich až do svého vyvraždění v roce 995 rod Slavníkovců.
S Jičínem je především spojeno působení Albrechta z Valdštejna, vrchního velitele císařských vojsk za třicetileté války, který v Jičíně jako frýdlantský vévoda provedl rozsáhlou přestavbu.
Dodnes se zde dochoval unikátní soubor domů s podloubím a dalších významných památek, díky nimž bylo centrum Jičína vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Na náměstí najdete hned tři památkově chráněné objekty – Korunovační kašna, Mariánský sloup a kašnu se sochou Amfitrité. Mimo to se zde nachází bývalá jezuitská kolej, regentský dům s barokním znakem, bývalá valdštejnská mincovna a dominanta města Jičína – Valdická brána.
Pro množství historických památek, od gotických až po prvorepublikové, stejně tak pro polohu v Českém ráji, je Jičín turisticky vyhledávaným místem a bývá považován za jedno z nejkrásnějších měst v Česku. V roce 2016 získal titul Historické město roku.
Každý dnes už také určitě zná loupežníka Rumcajse, který v pohádkách Václava Čtvrtka a Radka Pilaře sídlil spolu se svou ženou Mankou a synkem Cipískem ve fiktivním lese Řáholci.

Zámek Polná

Zámek Polná

Zámek (původně hrad) patří mezi nejstarší feudální stavby v Česku a stal se nejstarší dochovanou památkou v Polné. Postaven byl zřejmě kolem roku 1320 Jindřichem z Lipé na ostrohu nad soutokem říčky Šlapanky a Ochozského potoka k ochraně zemské stezky. Čeněk z Lipé panství Polná v roce 1356 postoupil Ješkovi Ptáčkovi z Pirknštejna, v tomto roce se hrad připomíná poprvé. Příchod do hradu byl tehdy možný od města nedochovanou přední bránou, nebo z Kateřinského předměstí bránou, nad níž byla postavena věž o třech poschodích. V jádru hradu se tehdy tyčila tzv. Červená věž: mohutná válcová věž (což dokládá nejstarší obraz Polné – veduta Jorise Hoefnagela z roku 1617). Samotný hrad tvořil dvoukřídlý palác.

Za husitských válek byl hrad stále v držení pánů z Pirknštejna. Tehdy byl přebudován na rozsáhlý gotický hrad, který byl centrem polenského (později polensko-přibyslavského) panství. V patnáctém století rozšířili opevnění, připojili čtyři rybníky (Peklo, Pekýlko, Lázeňský rybník), z nichž pouze rybník Peklo existuje dodnes. Hynek Ptáček z Pirknštejna hrad na pomezí Čech a Moravy využíval k jednání s čelními představiteli šlechty podobojí. V letech 1464–1515 drží hrad páni z Kunštátu. Jiří z Poděbrad si Polnou zvolil v roce 1468 za své dočasné sídlo při tažení proto Matyáši Korvínovi, když se snažil znovu dobýt třebíčský klášter a osvobodit svého syna. Za držení pánů z Kunštátu byl hradní palác (západní křídlo hradu) přestavěn, tuto událost dokládá v přízemí tohoto křídla dveřní portál kunštátským znakem a v patře rytířský sál, přezdívaný kvůli erbům na křížové klenbě Kunštátský.

Obec Polná vznikla jako trhová ves a etapový bod Haberské stezky v první čtvrtině 13. století. První osada pravděpodobně stála v místech Sezimova náměstí. Tvořilo ji deset (maximálně 20) menších nadzemních i polozahloubených obydlí srubové či kůlové konstrukce s dalším hospodářským příslušenstvím. Podle archeologických nálezů lze usuzovat, že zdejší osídlení je starší. Na Sezimově náměstí byl nalezen hrnec zdobený na podhrdlí rytou vlnovkou, který pochází z přelomu 12. a 13. století. V roce 1856 byla na Horním Městě nalezena dvouuchá amforka, kamenná sekerka a sekeromlat z kultury se šňůrovou keramikou (3. tisíciletí př. n. l.) Roku 1862 byl na východním okraji města mezi Ochozským potokem a silnicí do Záborné nalezen depot antických mincí – 14 tetradrachem, které byly raženy v Alexandrii z billonu a pocházejí převážně z 2. století n. l. Na aversu se nacházejí hlavy římských imperátorů (Phillip Arabs, Tacitus, Claudius II. Gothikus, Probus, Diocletianus, Masimianus). Při hloubení sklepů měšťanského pivovaru v Komenského ulici se našly pozůstatky šňůrové keramiky, v Kleštěru zase byzantský kamenný křížek. V letech 1840 – 1842 zde žila také Božena Němcová a poprvé zde četla české knihy.

STÁTNÍ ZÁMEK SYCHROV

Státní zámek Sychrov

Historie místa, kde se zámek nalézá, sahá do 15. století. V té době zde byla připomínána tvrz, která byla majetkem české královské komory. Na jejím místě byl v 16. století vystavěn panský kamenný dům a v letech 1690 – 1693 nevelký barokní zámek, jehož stavebníkem byla rytířská rodina Lamottů z Frintroppu. Členy tohoto francouzského šlechtického rodu můžeme zařadit do kategorie důstojníků, kteří byli za služby rakouskému císaři v době třicetileté války odměňováni statky zkonfiskovanými české šlechtě. Roku 1740 koupil toto panství František z Valdštejna, z větve mnichovohradišťské. Protože Valdštejnové sídlili na Mnichově Hradišti, přestal být sychrovský zámek trvalým sídlem vrchnosti. Takřka osmdesát let zde nedocházelo k žádným výraznějším změnám a objekt byl využíván pro hospodářské účely a k ubytování služebnictva. Situace se radikálně změnila 30. srpnem 1820, kdy se novým majitelem Sychrova a svijanského panství stal kníže Karel Alain Gabriel Rohan. Tímto rokem začíná stopětadvacetiletá éra Rohanů na Sychrově a doba největší slávy zámku. Kolébkou rodu Rohanů byla Bretaň, kde o nich můžeme vystopovat nejstarší zmínku již v roce 951. V průběhu staletí se jejich postavení upevňovalo, až se zařadili mezi deset nejvlivnějších šlechtických rodů ve Francii a jako přímí bratranci francouzských králů získali i titul princů z královské krve. Rod tvořilo několik linií, jejichž příslušníci zaujímali významné úřady – vojenské, politické i církevní. Po Velké francouzské buržoazní revoluci opustili Francii a usadili se v rakouské monarchii. Na rozdíl od jiných šlechtických uprchlíků, kteří se vraceli zpět do Francie (v době Napoleona I. a hlavně v období restaurace Bourbonů – tj. za Ludvíka XVIII. a Karla X.), zůstali Rohanové v Čechách, i když byli později k návratu přímo vyzváni.

Nádherný zámek i zahrada, ale ty ceny …!

základní okruh

Prohlídka interiérů letního sídla šlechtického rodu Rohanů z druhé poloviny 19. století.

Rodinné (2 dospělí + 1-3 děti do 15 let)….. 530 Kč

Zlatý poklad

Kolekce vzácných předmětů ze sychrovských sbírek a šperkařských plastik Františka Khynla.

Jednotné vstupné….. 100,-Kč (2 dospělí a 2 děti nad ž let 400,-Kč)

Areál

Vstupné do nádvoří zámku s rozlehlým parkem pro klidné vycházky. Vstupné zahrnuje i sklepení pod jižním a východním křídlem zámku.

Jednotné vstupné….. 30,- Kč (2děti + 2 dospělí 120,-Kč)

Prohlídka s princeznou

Prohlídková trasa určená pro nejmenší návštěvníky zámku Sychrov.

Jednotné vstupné od 3 let…. 100,- Kč (2děti + 2 dospělí 400,-Kč)

Technopolis

Výstava zaměřená zejména na vynálezy a vynálezce 19. a 20. století se nachází v prostorách bývalé zámecké konírny.

Rodinné (2 dospělí + 1-3 děti do 15 let)….. 100,-Kč

Toto je výčet základních okruhů, které vyjdou rodinku na cca 1650,-Kč.

            Je samozřejmé, že provoz národních kulturních památek nutně potřebuje i samostatné financování na nákladný provoz a údržbu. Výlety za poznáním a za kulturou by však neměly být umožněny pouze bohatým lidem a ceny by neměli připomínat honbu za miliony, jak to dnes, bohužel, ve většině případů podnikání vidíme.

            Poznání a vzdělávání v oblasti historie je třeba zpřístupnit i starším lidem v důchodu, či mladým rodinám. Pokud totiž dnešní generace rodičů skutečně poctivě pracuje a nepobírá nepochopitelně nehorázné platy jako politici, sportovní manažeři a podobně, mohou si o takto drahém výletě nechat jenom zdát.

            Splácení hypoték na bydlení, výdaje na školy, školní jídelny, předražené dětské oblečení jim stačí mnohdy sotva na uživení rodiny. O důchodcích už ani nemluvím. Dnešní důchody starších lidí se ve většině případů pohybují kolem 10.000,-Kč, nájmy v panelových domech jsou často vyšší, než samotný důchod.

Je ostudou tohoto státu, že staří lidé, kteří celý život opravdu poctivě pracovali, nemají důchod ani ve výši minimálního platu,

Jak pravil klasik, je něco shnilého ve státě českém.

Průvodce pobřežím Jadranu 4–Stari Grad na ostrově Hvar

Město Stari Grad (původně Faros) na ostrově Hvar, bylo založeno řeckými osadníky z ostrova Paros. Ti sem dorazili v roce 384 př.nl. 

     Oblast kolem dnešního Starého Gradu byla osídlena už neolitickými kmeny hvarské kultury, která obsadila ostrov mezi lety 3500 a 2500 př.nl a která obchodovala s dalšími osadami kolem středozemního moře. Byly zde nalezeny zbytky jejich hrnčířské dílny a dalších artefaktů. Tyto kmeny později následovaly kmeny Ilyrské. Osada ležela na dolním konci zálivu Stari Grad, chráněna dvěma pevnostmi na severním a jižním svahu s výhledem na přístav (Glavica a Purkin Kuk).

     Ve Sterém Gradu je mnoho krásně zachovalých památek. Za zmínku stojí např. vila, nebo spíše pevnost Gradina Trvalj.  Bylo to letní sídlo Petara Hektoroviće, chorvatského renesančního šlechtice a básníka (1487-1572). V průběhu 16. století se ostrov Hvar stal cílem útoků Osmanského námořnictva. Hektorović  proto svůj dům zbudoval tak, aby mohl poskytovat ochranu před těmito útoky pro něho i pro obyvatele města.  Tvrdalj je dobře zachovaná renesanční budova, s dlouhým uzavřeným průčelím na severní straně směřující k moři. Toto průčelí jej mělo chránit před případným útokem. Středem areálu je vnitřní nádvoří s nádrží pro ryby, ve které se mísí sladká a mořská voda. Okolo této nádrže je arkádová terasa. Na její severní straně je věž s holubníkem. Obytná část a pokoje pro služebnictvo jsou rozmístěny okolo tohoto nádvoří. Objekt má i několik studní. Jižně od hlavní budovy je zahrada obklopená zdí. Zde Hektorović pěstoval koření a léčivé rostliny.

     Další zajímavou památkou je Kostel sv. Rocha. Je zasvěcen patronovi tohoto města. Nachází se v centru města na rohu ulic Petra Scutteri a Kod Svetog Roka, v blízkosti Hektorovičovy vily Tvrdalj.

Kostel byl postaven v 16. století stejnojmenným bratrstvím za podpory Petra Hektoroviće. V roce 1783 byla přidána zvonice. V roce 1898 byla přidána vedlejší kaple. Během této práce byla pod schodištěm kostela nalezena mozaikové podlaha bývalých římských lázní.

V kostele je oltář z roku 1774 od Andrije Bruttapely. Na oltáři je socha sv. Rocha z neidentifikované benátské řezbářské dílny. S touto sochou každoročně prochází procesí městem. Dospělí i děti zpívají staré chorvatské písně a celé město je prosyceno krásnou atmosférou. Měl jsem tu čest se zúčastnit a bylo mi při tom moc fajn. Některá náměstí zde při nočním osvětlení a vylidnění působí jako divadelní jeviště. Mezi přiloženými fotografiemi jedno takové místo naleznete.

     Stari Grad je nádherné místo.  Je umístěno jakoby v tunelu, mezi svahy na obou stranách. Tudy proudí vzduch a i při velkých letních vedrech se zde krásně dýchá. Najdete tady možnosti soukromého ubytování, i levné auto kempy s elektřinou a sociálkami ve stínu borovic. Já osobně mám nejraději cestu trajektem z Drveniku do Sačuraje a potom autem celou délku ostrova až do Starého Gradu. Můžete však využít i přímé plavby ze Splitu přímo do starého Gradu, nebo do nedalekého hlavního města ostrova, Hvar.

Fotografie v plném rozlišení naleznete na fotobance https://www.dreamstime.com/jkrasa_info#res10796563

Průvodce pobřežím Jadranu 3 – SPLIT

SPLIT

„Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem…“ zpíval  kdysi  Karel Hála. Jednou jsem slyšel v Omiši jednu českou turistku, která se divila textu této písně. Předešlý týden tam prý byla, ale žádné hvězdy nad Splitem nehořely. Jednak asi nepochopila milostný podtext této písně, ale hlavně tam byla ve dne a ještě bylo pod mrakem. To co je ale na Splitu nejzajímavější, je jeho historie a památky.

     Palác císaře Diokleciána je dnes již pojmem a velkým lákadlem chorvatského pobřeží. Osobně jsem zde byl fotografovat několikrát a táhne mne to sem vždy znova. Každý rok pořádám cca měsíční expedici po chorvatském pobřeží, píši články do časopisů, sbírám obraz a informace pro svou novou knihu. Split je natolik zajímavý, že jej nemohu v tomto průvodci opomenout.

     Split byl založen na sklonku 3. století římským císařem Diokleciánem, který si zde postavil svůj palác. Po jeho smrti v roce 312 (jiné zdroje 316) se do paláce nastěhovali okolní obyvatelé.  Palác vystavěl Dioklecián na samém počátku 4. století. Součástí paláce je také splitská římskokatolická katedrála sv. Domnia, nejstarší funkční katedrála na světě. Díky své historické hodnotě byl palác již v roce 1979 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Dioklecián se narodil kolem r. 244. Byl synem otroka, gladiátora. Údajně byl v dospělosti sám velice úspěšným gladiátorem. Za své úspěchy byl povolán do vedení římských vojsk, kde se postupně osvědčil a proslavil a nakonec byl zvolen císařem.

          Palác je obehnaný hradbami a byl vystavěn na půdorysu pravoúhlého obdélníku o výměře 30 000 m² (přibližně 215 × 180 metrů). Vznikl původně jako komplexní soubor budov – římských vil, paláců, vojenských a správních budov, a také chrámů. Dnes tvoří jádro staré části přístavního města Split a od římských dob se postupně proměňoval na obydlenou pevnost, která byla vždy znovu přizpůsobována okolním kulturním podmínkám. V malých uličkách v útrobách paláce je několik muzeí, malých hotelů a penzionů, tvoří zde pouliční výtvarníci a hrají hudebníci.

     Od Zlaté brány na severu k Měděné bráně na jihu prochází palácem ulice Peristil. Vede kolem někdejšího Diokleciánova mauzolea, katedrály sv. Domnia s vyřezávanými vraty od Andrije Buviny, a kolem Jupiterova chrámu (dnes křestní kaple sv. Jana) s velkolepým stropem. Zajímavé jsou i sloupové chodby, románské a benátské stavby, či dochované sochy od dalmatského mistra Jiřího ze Šibeniku.  

     Po vpádu Slovanů do Dalmácie přetrval Split pod správou Byzance a stal se jedním z center zbývající latinské populace. Slované potomkům římských měšťanů v Dalmácii říkali Latini. Byzantská říše v oblasti postupně ztrácela vliv a o strategicky významné město usilovala Benátská republika. Od roku 1069 pak byl součástí Chorvatského království, které později připadlo k Uhrám. V roce 1420 zde moc získala Benátská republika, a to na dalších 300 let. Během této doby se zde rozvíjela humanistická kultura.

To je jen zlomek zajímavostí, které můžete ve Splitu vidět. V každém případě doporučuji všem milovníkům historie a Chorvatska toto město navštívit.