STÁTNÍ ZÁMEK SYCHROV

Státní zámek Sychrov

Historie místa, kde se zámek nalézá, sahá do 15. století. V té době zde byla připomínána tvrz, která byla majetkem české královské komory. Na jejím místě byl v 16. století vystavěn panský kamenný dům a v letech 1690 – 1693 nevelký barokní zámek, jehož stavebníkem byla rytířská rodina Lamottů z Frintroppu. Členy tohoto francouzského šlechtického rodu můžeme zařadit do kategorie důstojníků, kteří byli za služby rakouskému císaři v době třicetileté války odměňováni statky zkonfiskovanými české šlechtě. Roku 1740 koupil toto panství František z Valdštejna, z větve mnichovohradišťské. Protože Valdštejnové sídlili na Mnichově Hradišti, přestal být sychrovský zámek trvalým sídlem vrchnosti. Takřka osmdesát let zde nedocházelo k žádným výraznějším změnám a objekt byl využíván pro hospodářské účely a k ubytování služebnictva. Situace se radikálně změnila 30. srpnem 1820, kdy se novým majitelem Sychrova a svijanského panství stal kníže Karel Alain Gabriel Rohan. Tímto rokem začíná stopětadvacetiletá éra Rohanů na Sychrově a doba největší slávy zámku. Kolébkou rodu Rohanů byla Bretaň, kde o nich můžeme vystopovat nejstarší zmínku již v roce 951. V průběhu staletí se jejich postavení upevňovalo, až se zařadili mezi deset nejvlivnějších šlechtických rodů ve Francii a jako přímí bratranci francouzských králů získali i titul princů z královské krve. Rod tvořilo několik linií, jejichž příslušníci zaujímali významné úřady – vojenské, politické i církevní. Po Velké francouzské buržoazní revoluci opustili Francii a usadili se v rakouské monarchii. Na rozdíl od jiných šlechtických uprchlíků, kteří se vraceli zpět do Francie (v době Napoleona I. a hlavně v období restaurace Bourbonů – tj. za Ludvíka XVIII. a Karla X.), zůstali Rohanové v Čechách, i když byli později k návratu přímo vyzváni.

Nádherný zámek i zahrada, ale ty ceny …!

základní okruh

Prohlídka interiérů letního sídla šlechtického rodu Rohanů z druhé poloviny 19. století.

Rodinné (2 dospělí + 1-3 děti do 15 let)….. 530 Kč

Zlatý poklad

Kolekce vzácných předmětů ze sychrovských sbírek a šperkařských plastik Františka Khynla.

Jednotné vstupné….. 100,-Kč (2 dospělí a 2 děti nad ž let 400,-Kč)

Areál

Vstupné do nádvoří zámku s rozlehlým parkem pro klidné vycházky. Vstupné zahrnuje i sklepení pod jižním a východním křídlem zámku.

Jednotné vstupné….. 30,- Kč (2děti + 2 dospělí 120,-Kč)

Prohlídka s princeznou

Prohlídková trasa určená pro nejmenší návštěvníky zámku Sychrov.

Jednotné vstupné od 3 let…. 100,- Kč (2děti + 2 dospělí 400,-Kč)

Technopolis

Výstava zaměřená zejména na vynálezy a vynálezce 19. a 20. století se nachází v prostorách bývalé zámecké konírny.

Rodinné (2 dospělí + 1-3 děti do 15 let)….. 100,-Kč

Toto je výčet základních okruhů, které vyjdou rodinku na cca 1650,-Kč.

            Je samozřejmé, že provoz národních kulturních památek nutně potřebuje i samostatné financování na nákladný provoz a údržbu. Výlety za poznáním a za kulturou by však neměly být umožněny pouze bohatým lidem a ceny by neměli připomínat honbu za miliony, jak to dnes, bohužel, ve většině případů podnikání vidíme.

            Poznání a vzdělávání v oblasti historie je třeba zpřístupnit i starším lidem v důchodu, či mladým rodinám. Pokud totiž dnešní generace rodičů skutečně poctivě pracuje a nepobírá nepochopitelně nehorázné platy jako politici, sportovní manažeři a podobně, mohou si o takto drahém výletě nechat jenom zdát.

            Splácení hypoték na bydlení, výdaje na školy, školní jídelny, předražené dětské oblečení jim stačí mnohdy sotva na uživení rodiny. O důchodcích už ani nemluvím. Dnešní důchody starších lidí se ve většině případů pohybují kolem 10.000,-Kč, nájmy v panelových domech jsou často vyšší, než samotný důchod.

Je ostudou tohoto státu, že staří lidé, kteří celý život opravdu poctivě pracovali, nemají důchod ani ve výši minimálního platu,

Jak pravil klasik, je něco shnilého ve státě českém.

Průvodce pobřežím Jadranu 4–Stari Grad na ostrově Hvar

Město Stari Grad (původně Faros) na ostrově Hvar, bylo založeno řeckými osadníky z ostrova Paros. Ti sem dorazili v roce 384 př.nl. 

     Oblast kolem dnešního Starého Gradu byla osídlena už neolitickými kmeny hvarské kultury, která obsadila ostrov mezi lety 3500 a 2500 př.nl a která obchodovala s dalšími osadami kolem středozemního moře. Byly zde nalezeny zbytky jejich hrnčířské dílny a dalších artefaktů. Tyto kmeny později následovaly kmeny Ilyrské. Osada ležela na dolním konci zálivu Stari Grad, chráněna dvěma pevnostmi na severním a jižním svahu s výhledem na přístav (Glavica a Purkin Kuk).

     Ve Sterém Gradu je mnoho krásně zachovalých památek. Za zmínku stojí např. vila, nebo spíše pevnost Gradina Trvalj.  Bylo to letní sídlo Petara Hektoroviće, chorvatského renesančního šlechtice a básníka (1487-1572). V průběhu 16. století se ostrov Hvar stal cílem útoků Osmanského námořnictva. Hektorović  proto svůj dům zbudoval tak, aby mohl poskytovat ochranu před těmito útoky pro něho i pro obyvatele města.  Tvrdalj je dobře zachovaná renesanční budova, s dlouhým uzavřeným průčelím na severní straně směřující k moři. Toto průčelí jej mělo chránit před případným útokem. Středem areálu je vnitřní nádvoří s nádrží pro ryby, ve které se mísí sladká a mořská voda. Okolo této nádrže je arkádová terasa. Na její severní straně je věž s holubníkem. Obytná část a pokoje pro služebnictvo jsou rozmístěny okolo tohoto nádvoří. Objekt má i několik studní. Jižně od hlavní budovy je zahrada obklopená zdí. Zde Hektorović pěstoval koření a léčivé rostliny.

     Další zajímavou památkou je Kostel sv. Rocha. Je zasvěcen patronovi tohoto města. Nachází se v centru města na rohu ulic Petra Scutteri a Kod Svetog Roka, v blízkosti Hektorovičovy vily Tvrdalj.

Kostel byl postaven v 16. století stejnojmenným bratrstvím za podpory Petra Hektoroviće. V roce 1783 byla přidána zvonice. V roce 1898 byla přidána vedlejší kaple. Během této práce byla pod schodištěm kostela nalezena mozaikové podlaha bývalých římských lázní.

V kostele je oltář z roku 1774 od Andrije Bruttapely. Na oltáři je socha sv. Rocha z neidentifikované benátské řezbářské dílny. S touto sochou každoročně prochází procesí městem. Dospělí i děti zpívají staré chorvatské písně a celé město je prosyceno krásnou atmosférou. Měl jsem tu čest se zúčastnit a bylo mi při tom moc fajn. Některá náměstí zde při nočním osvětlení a vylidnění působí jako divadelní jeviště. Mezi přiloženými fotografiemi jedno takové místo naleznete.

     Stari Grad je nádherné místo.  Je umístěno jakoby v tunelu, mezi svahy na obou stranách. Tudy proudí vzduch a i při velkých letních vedrech se zde krásně dýchá. Najdete tady možnosti soukromého ubytování, i levné auto kempy s elektřinou a sociálkami ve stínu borovic. Já osobně mám nejraději cestu trajektem z Drveniku do Sačuraje a potom autem celou délku ostrova až do Starého Gradu. Můžete však využít i přímé plavby ze Splitu přímo do starého Gradu, nebo do nedalekého hlavního města ostrova, Hvar.

Fotografie v plném rozlišení naleznete na fotobance https://www.dreamstime.com/jkrasa_info#res10796563

Průvodce pobřežím Jadranu 3 – SPLIT

SPLIT

„Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem…“ zpíval  kdysi  Karel Hála. Jednou jsem slyšel v Omiši jednu českou turistku, která se divila textu této písně. Předešlý týden tam prý byla, ale žádné hvězdy nad Splitem nehořely. Jednak asi nepochopila milostný podtext této písně, ale hlavně tam byla ve dne a ještě bylo pod mrakem. To co je ale na Splitu nejzajímavější, je jeho historie a památky.

     Palác císaře Diokleciána je dnes již pojmem a velkým lákadlem chorvatského pobřeží. Osobně jsem zde byl fotografovat několikrát a táhne mne to sem vždy znova. Každý rok pořádám cca měsíční expedici po chorvatském pobřeží, píši články do časopisů, sbírám obraz a informace pro svou novou knihu. Split je natolik zajímavý, že jej nemohu v tomto průvodci opomenout.

     Split byl založen na sklonku 3. století římským císařem Diokleciánem, který si zde postavil svůj palác. Po jeho smrti v roce 312 (jiné zdroje 316) se do paláce nastěhovali okolní obyvatelé.  Palác vystavěl Dioklecián na samém počátku 4. století. Součástí paláce je také splitská římskokatolická katedrála sv. Domnia, nejstarší funkční katedrála na světě. Díky své historické hodnotě byl palác již v roce 1979 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Dioklecián se narodil kolem r. 244. Byl synem otroka, gladiátora. Údajně byl v dospělosti sám velice úspěšným gladiátorem. Za své úspěchy byl povolán do vedení římských vojsk, kde se postupně osvědčil a proslavil a nakonec byl zvolen císařem.

          Palác je obehnaný hradbami a byl vystavěn na půdorysu pravoúhlého obdélníku o výměře 30 000 m² (přibližně 215 × 180 metrů). Vznikl původně jako komplexní soubor budov – římských vil, paláců, vojenských a správních budov, a také chrámů. Dnes tvoří jádro staré části přístavního města Split a od římských dob se postupně proměňoval na obydlenou pevnost, která byla vždy znovu přizpůsobována okolním kulturním podmínkám. V malých uličkách v útrobách paláce je několik muzeí, malých hotelů a penzionů, tvoří zde pouliční výtvarníci a hrají hudebníci.

     Od Zlaté brány na severu k Měděné bráně na jihu prochází palácem ulice Peristil. Vede kolem někdejšího Diokleciánova mauzolea, katedrály sv. Domnia s vyřezávanými vraty od Andrije Buviny, a kolem Jupiterova chrámu (dnes křestní kaple sv. Jana) s velkolepým stropem. Zajímavé jsou i sloupové chodby, románské a benátské stavby, či dochované sochy od dalmatského mistra Jiřího ze Šibeniku.  

     Po vpádu Slovanů do Dalmácie přetrval Split pod správou Byzance a stal se jedním z center zbývající latinské populace. Slované potomkům římských měšťanů v Dalmácii říkali Latini. Byzantská říše v oblasti postupně ztrácela vliv a o strategicky významné město usilovala Benátská republika. Od roku 1069 pak byl součástí Chorvatského království, které později připadlo k Uhrám. V roce 1420 zde moc získala Benátská republika, a to na dalších 300 let. Během této doby se zde rozvíjela humanistická kultura.

To je jen zlomek zajímavostí, které můžete ve Splitu vidět. V každém případě doporučuji všem milovníkům historie a Chorvatska toto město navštívit.

Průvodce pobřežím Jadranu 2 – DUBROVNÍK

“ Ti, kteří hledají ráj na zemi, musí navštívit Dubrovník “ … George Bernard Shaw

     Dubrovník je rozhodně nejzajímavější dominantou jadranského pobřeží. Proto je toto město s netknutými hradbami oklopujícími celé město v délce 1940 m, dnes právem pod ochranou UNESCO.

Dubrovník, původním názvem Ragusa, je zahalen spoustou tajemství. Nejpravděpodobněji jej založili uprchlíci z vypleněné římské osady Epidaurum ( dnešní Cavtat ) v 7. století našeho letopočtu. Obsadili tehdy skalnatý ostrůvek Laus, kde se cítili zcela bezpečně. Z jedné strany byl chráněn skálou a z druhé průlivem, do které větší lodě nevpluly.  Městečko na ostrůvku se rozrůstalo a původní obyvatelé se mísili s Dalmatinci. V té době se začal stále více používat název Dubrovník podle dubových lesů, které zdejší oblast pokrývaly. Úžina se od  11. století  stávala díky zanášení a poklesu vody stále mělčí, až nakonec ostrov srostl s pevninou v místech, kde je dnes nejslavnější dubrovnická ulice Strandum.

     Dubrovník má velice bohatou historii.  Do knížky, ze které je tato kapitola, se ani desetina  z těch nejzajímavějších příběhů a dat nemůže vejít.  Do tohoto blogu předkládám alespoň několik fotografií a zajímavostí.  Na začátku bych rád zmínil vztah našeho národa k tomuto významnému městu.

V roce 1392 vstoupil do tehdejšího hlavního města dubrovnické republiky, která měla pouhých 1375 km2,  a byla jednou z nejmenších středozemních obchodních republik, český a uherský král Zikmund Lucemburský. V Chorvatsku a Uhersku neměl tak špatnou pověst jako u nás. Prvními turisty v Dubrovníku byli údajně také Češi, a to ve zdejším hotelu Imperiál u Pilské brány. Zajímavá je i skutečnost, že Křižíkova tramvaj jezdila městem až do r. 1986

      Dubrovník leží  až na nejjižnější části Chorvatska, v teplém, středozemním podnebí. Proto se tady kromě středozemní vegetace daří i vegetaci subtropické, se sadbami voňavých citronů grepů a mandarinek či kivi. Renesanční zahrady středovekých paláců a klášterů zdobí vzrostlé palmy a agáve.

Nejzajímavější objekty tohoto nádherného města vidíte na mých fotografiích.

Minčeta :

Nejvysunutější a největší obranná věž opevnění. Chrání pevninskou část hradeb. Stavbu věže zahájili ve 13. století stavitelé z Benátek (Nicifor Ranjina) a dokončil ji slavný rodák ze Zadaru, Juraj Dalmatinec, proslulý stavitel renesančních měst a katedrál.

Pevnost svatého Jana (Sveti Ivan):

Chránila starý městský přístav, který měl pro republiku klíčový význam. Původní stavba ze 14. století má dnešní podobu ze 16. stol. V pevnosti je Námořní muzeum a akvárium s 27 akvárii s faunou a flórou středomoří.

Pevnost Bokar – Hvězdná:

Další součást hradeb, chránící přístup ze západu a z volného moře. Postavil ji florenťan Micholezzo v letech 1461-1463. Dnes se v ní konají slavnosti letního Dubrovnického festivalu.

Pevnost Revelin:

Postavena v roce 1462, kdy se Dubrovnická republika nejvíce obávala vpádu Turků. Stavba je tak důkladná, že nebyla poškozena ani velkým zemětřesením v r. 1667. Jednu dobu plnila funkci městské radnice, zasedala tu městská rada a byly zde uschovány městské pokladnice a klenotnice.

Zvláštní postavení měla i Tvrz „Mrtvý zvon„, která chránila jižní pás hradeb z mořské strany. Leží mezi pevnostmi Bokar a Sveti Ivan. Byla vybavena největším počtem děl.

Pevnost Lovrijenac:

Tato pevnost stojí osamoceně na skále vysoké 37m a měla důležitý úkol. Hlídala město před nebezpečím  a měla jej včas varovat. Pochází už z 11. století  a nejsilnější zdi jsou až 12 m silné. Její tvar a podoba je mnoha lidem dobře známá. Na jejích hradbách se točilo setkání Hamleta s duchem svého zavražděného otce.

Pilská brána:

Hlavní vstup do města od západu, mnohonásobně chráněný bastiliony. Původní kamenný most je z r. 1397 od stavitele Ivana ze Sieny, dnešní podoba je z r.1537 od Paskoje Miličeviče. Doplňoval ji ještě dřevěný zdvihací most.

Pločská brána:

Vchod do města od východu. Tato brána byla spolu se starým přístavem chráněna pevností Revelin. V případě obou těchto hlavních bran musel návštěvník projít několika vchody. Tím byla obrana města ještě více zabezpečena.

Do centra městské čtvrti vedou ještě vchody:  Brana Ponte – přístavní a Brana Rybárna.

Všechny brány jsou konstruovány tak, aby přístup do města nebyl přímý. Prochází se několika křivolakými průchody a vchody, což násobilo sílu obránců městských hradeb o celkové délce 1940m

Sveti Vlaho ( Svatý Blažej) Patron města:

S touto postavou se setkáte při prohlídce města hned několikrát. Má svátek 3. února a již od dob dubrovnické republiky se tento den slaví s velkou pompou. Svatý Blažej byl umučen v r.316, nebo 317 ve městě Sebasa v Malé Arménii za vlády císaře Diokleciána. Patronem města se stal v r. 972. Benátky tehdy připravovaly přepadení města. Mladému knězi se Svatý Blažej zjevil a dubrovnické před vojenskou akcí Benátčanů varoval.

Kostel Svatého Spasitele:

Malý, renesanční kostel postavený na počest odolání města ničivému zemětřesení v r.1520. Bez pohromy odolal i velkému zemětřesení v r. 1667. Postavil jej stavitel Petar Adrijič z Korčuly.

Klášter Klarisek:

Stojí vpravo od Pilské brány. Tento klášter patřil mezi nejdůstojnější ženské kláštery republiky v 15. století.

Onofriova kašna:

Stojí na náměstí u Pilské brány. Město nemělo v minulosti pitnou vodu. Ta se přiváděla z 12 km vzdáleného pramene Šumet a vyvěrala v Onofriově kašně, vystavěné r. 1438 neapolským konstruktérem Onofrio della Cava. Toto dílo by samo o sobě vydalo na jednu velkou kapitolu.

Františkánský klášter:

Stojí vlevo od Piské brány. Postaven ve 13, století

Strandum, nebo-li Placa:

Nejživější ulice města. Krásná, stále naleštěná dlažba byla položena r.1468 a pod touto dlažbou vedlo vodovodní potrubí na nejkrásnější náměstí Luža.

Atmosféra, která na vás dýchá ze všech koutů tohoto nádherného města, je neopakovatelná. Určitě se sem ještě vrátím.

FOTOGRAFIE V PLNÉM ROZLIŠENI NA FOTOBANCE https://www.dreamstime.com/jkrasa_info#res10796563

Průvodce pobřežím Jadranu 1 – Podaca

     Původní stará část obce Podaca, která stála u zrodu nové éry osady, utrpěla v roce 1962 zemětřesení, které následně mnoho obyvatel doslova vyhnalo z tohoto jinak klidného a příjemného místa k pobřeží. Ve staré části, která se nazývá Gornja Podaca, najdete ještě několik zajímavých budov a památek, které vám doporučuji vidět na vlastní oči. Velká zemětřesení v přímořských oblastech vlastně odstartovala velký turistický rozvoj v Chorvatsku. Vláda tehdy učinila velice moudrý krok a věnovala lidem postiženým katastrofou pozemky na pobřeží Jadranu. Tak vznikly nové penziony a hotely přímo u moře. Díky přírodním katastrofám tudíž dnes máme dostatek ubytování v těch nekrásnějších lokalitách od Istrie až k oblastem kolem Dubrovníku

Ale zpět k Podače.

     Najdete zde předrománský kostel sv. Jana Křtitele. Jeho základy pocházejí z 12. až 13. století. V té době se také začalo v jeho okolí stavět, a tak vznikla původní osada. Opodál na skále stojí polozbořená opevněná věž ze 17. století, která sloužila na obranu před tureckými nájezdy. Dnes už zde stojí jen část původní věže a zbytky hradeb. Další zajímavou stavbou je kostel sv. Ivana s hrobkou rodu Kačiců. V dnešní nové Podače dole u moře najdete vše, co k příjemnému odpočinku potřebujete. Jsou zde restaurace, obchody, krásné oblázkové pláže, i malý, turistický přístav. Můžete si zde najmout loď na návštěvu Pelješacu, Hvaru, či Korčuly, nebo si můžete zajet pravidelným linkovým autobusem do Dubrovníku. Ten je opravdovou perlou Jadranu. Sjezdil jsem obrovský kus světa, ale Dubrovník považuji za jedno z nejkrásnějších měst, které jsem kdy viděl. Ale o tom až příště.  

PELHŘIMOV, perla Vysočiny

Pelhřimov je město v jihočeské části kraje Vysočina. Nachází se v údolí říčky Bělé v Křemešnické vrchovině. Leží 27 km západně od Jihlavy, 74 km severovýchodně od Českých Budějovic a 93 km jihovýchodně od Prahy. Centrem historického města je Masarykovo náměstí s kostelem sv. Bartoloměje a radnicí. Pelhřimov je známý jako město rekordů a kuriozit (viz nejmenší jezdecká socha T. G. Masaryka na světě přímo nad podloubím Masarykova náměstí a soutěže každoročně na tomto rynku probíhající).
Původní osada z 13. století vznikla pravděpodobně na místě dnešního Starého Pelhřimova. Později bylo jméno přeneseno na osadu kolem kostela sv. Víta a Hrnčířské ulice, která byla vypleněna Vítkem z Hluboké v roce 1289.
V roce 1290 král Václav II. udělil právo biskupovi Tobiáši z Bechyně, aby znovu založil město a opevnil jej hradbami. Půdorys města napovídá, že je kolonizačním dílem, většinou obývaný německými osadníky. V průběhu let se obyvatelstvo začalo počešťovat. Hospodářský rozvoj, jinak omezený velkou vzdáleností od obchodních cest, příznivě ovlivnilo dolování stříbra v okolí Vyskytné a Křemešníka vzdáleného 9 km jihovýchodně od města. V době předhusitské bylo město trhovým centrem svého okolí a byla zde rozvinuta celá řada řemesel, např. soukenictví, plátenictví, tkalcovství, perníkářství a pivovarnictví. Do roku 1416 byl Pelhřimov v držení pražských arcibiskupů – od nich získalo řadu práv, zejména velké privilegium arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka z roku 1406, které upravilo vztah města a vrchnosti.
V období husitských válek byl Pelhřimov na straně táboritů, kterým mimo jiné dal duchovního vůdce Mikuláše Biskupce z Pelhřimova. V období husitské revoluce bylo město pravděpodobně již roku 1422 spravováno táborskými hejtmany. Po bitvě u Lipan město přešlo do držení Mikuláše Trčky z Lípy, z jehož iniciativy se zde ve čtyřicátých letech 15. století konaly 4 zemské sjezdy, svolané k narovnání mezi katolíky a stranou podobojí. Jako místo sjezdů, kterých se účastnil i pozdější český král Jiří z Poděbrad, určuje tradice dům čp. 80 na náměstí.
V roce 1550 se stali novou vrchností Říčanští z Říčan, s nimiž vedlo město dlouholeté spory, které vyústily až ve vykoupení z poddanství v roce 1572. Roku 1596 byl Pelhřimov povýšen na město královské. Klidný vývoj města byl ukončen třicetiletou válkou. Do města vtáhla několikrát vojska, město bylo poškozeno i několika požáry. V roce 1766 lehla popelem většina domů. Protože domy byly po požáru postaveny zcela nově, má historické městské jádro barokní řád.
Hospodářský rozvoj města probíhal hlavně v 17. až 18. století, kdy zde fungovalo mnoho soukenických manufaktur. V 19. století dochází k dalšímu rozvoji průmyslu, především kartáčnického, pletařského, škrobárenského. Rozvoji těchto odvětví napomohlo také zprovoznění Českomoravské transverzální dráhy (úseku Tábor – Horní Cerekev) v roce 1883.
Od roku 1850 byl Pelhřimov okresním městem a správním střediskem rozsáhlé oblasti. Vznikaly vlastenecké spolky, které udržely svou kontinuitu až do této doby. Spolky založené v letech 1862–1894: pěvecký spolek Záboj, Sokol, Čtenářská beseda a spolek divadelních ochotníků Rieger. 20. století přineslo další stavební i hospodářský rozvoj města. V roce 1903 byla při silnici na Jihlavu vystavěna budova nemocnice, která slouží dodnes. Po druhé světové válce dochází zejména v jižní části města k výstavbě nových objektů a hal průmyslových závodů, které byly po roce 1948 znárodněny.
Komunismus v Pelhřimově
Centrum města bylo v roce 1969 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Ani to však nezabránilo rozsáhlému bourání. Pelhřimov tak přišel o téměř celou historickou zástavbu v širším centru a došlo i k vybourání části domů přímo v památkové rezervaci. Padl Starý Pivovar (nyní parkoviště), barokní sýpka (nyní prázdná plocha), rozsáhlý blok domů mezi historickou Hrnčířskou ulicí a náměstím (nyní Obchodní dům Vysočina z roku 1989) a přímo v památkové zóně i Masné krámy a chráněná židovská synagoga (nyní Obchodní dům Perla). Na místě dalších budov centra byly vystavěny uniformní budovy komunistické pošty, finančního úřadu, obchodní domy Perla, Vysočina a Drupo a další. Město protnula magistrála, lemovaná betonovými stěnami.

Reportáž o korupci úředníků

Novodobí lapkové

Rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci na Balkáně v prvním desetiletí tohoto století

Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáte dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy. Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.

Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu účelu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.

Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. června 2009.

Pomalu přejíždím váhu a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým technickým průkazem, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve odsunula mé peníze do vzdálenosti, kam jsem skrz stažené okénko nemohl dosáhnout, a povídá: „ Máte na druhé nápravě 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“, povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.

Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek vytiskla, vyjmula z tiskárny, zmačkala, a hodila do koše. Mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.

Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval zpět své peníze, nebo zavolám policii. „ Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „ My na vás podáme žalobu za napadení a urážku úřední osoby a necháme vás zavřít!“ Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.

Samozřejmě, že mne později cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál. „ To předpokládám. Dejte 100 EUR. Napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a ty jsem musel druhý den dodat do místa přes 450 km vzdáleného. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.

Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jednou jsem jel z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.

Policista obchází auto, nic nenachází. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám špatný vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. “ Problém “ praví policista. “ Dejte mi váš pas! „

Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy “ ne tak „, mi ho vrací zpět. Vkládám tedy do pasu obvyklou, deseti eurovou bankovku.Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet.

Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na několik hodin odstaví a budete čekat, až vás pustí dál. Dvě eura každý raději dá a představuje si plat úředníka celní správy se dvěma eury od cca tisíce řidičů kamionů, kteří tudy denně projedou. Slušný výdělek za zápis čísla pasu do počítače.

Baronův příběh

Caransebes

Někdy z jara roku 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum města Caransebes. Zrekonstruovaná katedrála a zachované základy té původní, která kdysi v dávných dobách vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.

            Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem českého kamionu, jedoucího přede mnou. To je dobrý zvyk po celé Evropě. Cesta tak ubíhá mnohem rychleji a je bezpečnější. Řidič ve předu může včas varovat zadní auta před možným nebezpečím na cestě. Povídali jsme o všem možném. Když kolega řečený „Baron“ zjistil, že tuto práci dělám z důvodu focení zdejších zajímavostí a psaní knihy o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbila následující:

            Jel tehdy plně naložen směrem na Bechet a přívoz přes Dunaj, někam do Bulharska. V oblastech mezi Craiovou a Sadovou, obývaných Romy, se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák splavený koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a surový romský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před samým vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců se koníkovi podlomily přední nohy a klesl na kolena. Brunátný vozka seskočil z kozlíku a hnal se s napřaženým bičem k hlavě nebohého zvířete.

            To už Baron, ač sám vyučen řezníkem, nevydržel. Bleskově vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat kde vlastně je, a že si v Rumunsku, v romské vesnici dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno. Ze všech stran se už sbíhali domorodci, včetně jednoho obra v jakési prapodivné uniformě.

            „Budou problémy“, blesklo baronovi hlavou a přemýšlel o možnosti obrany, nebo útěku. Přesto však ještě pomohl utýranému a třesoucímu se koníkovi na nohy. Celý příběh měl však ku podivu nečekaný konec.

            Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na vrchol kopce. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil a chvilku mu upřeně hleděl do očí. Potom se usmál, levou ruku mu položil na rameno a pravou mu podával.  Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se, a z posuňků, které směřovali k zamračenému vozkovi bylo jasné, co si o něm asi myslí.

            Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdy nikdo nedostal. Že je to tam jenom samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.