Ryby korálových útesů 1

Bodlok rudomořský (Acanthurus sohal)

Bodlok rudomořský, anglicky The sohal surgeonfish, latinsky Acanthurus sohal  Bodlok je z mého pohledu jedna z nejkrásnějších ryb, vyskytujících se na korálových útesech rudého moře. Proto ho zde také nejraději vyhledávám a fotografuji.

Je to druh mořské paprskoploutvé ryby patřící do čeledi Acanthuridae , která zahrnuje mimo jiné i bodloky. Hřbetní ploutev bodloka obecného je podepřena 9 ostny a 30 nebo 31 měkkými paprsky, řitní ploutev je podepřena 3 ostny a 28 nebo 29 měkkými paprsky. Hloubka těla je přibližně polovina standardní délky. Tato ryba má podélné, tenké černé pruhy oddělené zeleno-olivovými pruhy, které se spojují u páteře na ocasním klínu. Pruhy jsou jemnější a klikatější na horní části těla, ale širší a rovnější na spodní části těla. Pruhy jsou šedivější na horní části hlavy a šíji. Spodní část hlavy a břišní plocha těla jsou světlé se slabými šedými a zeleno-šedými podélnými liniemi. Hřbetní, řitní a pánevní ploutev jsou černé s jasně modrými okraji, na těle pod prsní ploutví je velká oranžová skvrna a pochva páteře na ocasním klínu je oranžová. 

Tento druh má maximální publikovanou celkovou délku  40 cm. Bodlok rudomořský je endemický v Rudém moři, na východě podél pobřeží Arabského poloostrova, až po Perský záliv. V letech 2017 a 2018 byl nalezen ve Středozemním moři a dostal se tam buď vypuštěním z akvária, nebo migrací Suezským průplavem z Rudého moře.  Obvykle se vyskytuje na vnějších okrajích korálových útesů, které jsou vystaveny vlnám, typicky do hloubky kolem 20 m. S bodlokem sohalským se lze setkat jednotlivě nebo v malých hejnech a je známý jako velmi teritoriální ryba.

    Bylo hlášeno, že ostny na ocase obsahují jed.  Bodlok se živí řasami rostoucími na tvrdých substrátech a i přes to, že žije samotářsky, se shlukuje, aby spásal teritoria jiných ryb. Ve svém teritoriu si hlídá potravní zdroje. Může se také ukrývat poblíž teritoria, nebo  trávit spoustu času mimo teritorium a hlídkováním jeho hranic.

    Osobně mne již ve dvou případech Bodlok také švihl ocasem přes nechráněnou nohu až do krve, ale žádné následky ani zanícení jsem nepozoroval.

    TUTANCHAMON V PRAZE

    Přihlaste se k odběru a pokračujte ve čtení

    Staňte se placeným předplatitelem a získejte přístup k zbytku tohoto příspěvku a dalším exkluzivním obsahům.

    Zámek Polná

    Zámek Polná

    Zámek (původně hrad) patří mezi nejstarší feudální stavby v Česku a stal se nejstarší dochovanou památkou v Polné. Postaven byl zřejmě kolem roku 1320 Jindřichem z Lipé na ostrohu nad soutokem říčky Šlapanky a Ochozského potoka k ochraně zemské stezky. Čeněk z Lipé panství Polná v roce 1356 postoupil Ješkovi Ptáčkovi z Pirknštejna, v tomto roce se hrad připomíná poprvé. Příchod do hradu byl tehdy možný od města nedochovanou přední bránou, nebo z Kateřinského předměstí bránou, nad níž byla postavena věž o třech poschodích. V jádru hradu se tehdy tyčila tzv. Červená věž: mohutná válcová věž (což dokládá nejstarší obraz Polné – veduta Jorise Hoefnagela z roku 1617). Samotný hrad tvořil dvoukřídlý palác.

    Za husitských válek byl hrad stále v držení pánů z Pirknštejna. Tehdy byl přebudován na rozsáhlý gotický hrad, který byl centrem polenského (později polensko-přibyslavského) panství. V patnáctém století rozšířili opevnění, připojili čtyři rybníky (Peklo, Pekýlko, Lázeňský rybník), z nichž pouze rybník Peklo existuje dodnes. Hynek Ptáček z Pirknštejna hrad na pomezí Čech a Moravy využíval k jednání s čelními představiteli šlechty podobojí. V letech 1464–1515 drží hrad páni z Kunštátu. Jiří z Poděbrad si Polnou zvolil v roce 1468 za své dočasné sídlo při tažení proto Matyáši Korvínovi, když se snažil znovu dobýt třebíčský klášter a osvobodit svého syna. Za držení pánů z Kunštátu byl hradní palác (západní křídlo hradu) přestavěn, tuto událost dokládá v přízemí tohoto křídla dveřní portál kunštátským znakem a v patře rytířský sál, přezdívaný kvůli erbům na křížové klenbě Kunštátský.

    Obec Polná vznikla jako trhová ves a etapový bod Haberské stezky v první čtvrtině 13. století. První osada pravděpodobně stála v místech Sezimova náměstí. Tvořilo ji deset (maximálně 20) menších nadzemních i polozahloubených obydlí srubové či kůlové konstrukce s dalším hospodářským příslušenstvím. Podle archeologických nálezů lze usuzovat, že zdejší osídlení je starší. Na Sezimově náměstí byl nalezen hrnec zdobený na podhrdlí rytou vlnovkou, který pochází z přelomu 12. a 13. století. V roce 1856 byla na Horním Městě nalezena dvouuchá amforka, kamenná sekerka a sekeromlat z kultury se šňůrovou keramikou (3. tisíciletí př. n. l.) Roku 1862 byl na východním okraji města mezi Ochozským potokem a silnicí do Záborné nalezen depot antických mincí – 14 tetradrachem, které byly raženy v Alexandrii z billonu a pocházejí převážně z 2. století n. l. Na aversu se nacházejí hlavy římských imperátorů (Phillip Arabs, Tacitus, Claudius II. Gothikus, Probus, Diocletianus, Masimianus). Při hloubení sklepů měšťanského pivovaru v Komenského ulici se našly pozůstatky šňůrové keramiky, v Kleštěru zase byzantský kamenný křížek. V letech 1840 – 1842 zde žila také Božena Němcová a poprvé zde četla české knihy.

    Vrchol Jizery

    Na vrcholu Jizery
    Jizera (německy Siechhübel) je se svými 1122 m n. m. druhá nejvyšší hora české části Jizerských hor a také nejvyšší vrchol Hejnického hřebene a celé Jizerské hornatiny. Zároveň je horou s nejvyšší prominencí (převýšením od sedla) ze všech tisícovek v české části hor. Přírodní rezervace Prales Jizera o rozloze 92,44 ha leží na katastru města Hejnice v okrese Liberec ve stejnojmenném kraji.
    V hraničním sporu roku 1591 byla nazývána Bražecký vrch nebo Bražec. Německý název Siechhübel (Siebengiebel) znamená v českém překladu Sedmištít. Tento název patrně odkazoval na mohutnou, poměrně členitou, žulovou skálu na samém vrcholu hory. Tato skála byla zpřístupněna a je místem daleké vyhlídky do okolního kraje. Přes stejný název není hora Jizera přímým zdrojem řeky Jizery, která dala jméno celému pohoří. Hora Jizera na hlavním evropském rozvodí je na severu zdrojem pro Smědou, na jihu pro Desnou (přítok řeky Kamenice a posléze i Jizery mimo oblast Jizerských hor).
    Na vrchol se lze dostat jen od VSV po žlutě značené odbočce od rozcestí Pod Jizerou na hlavní červené turistické trase. Toto místo se nachází v sedle mezi Smědavskou horou, v sousedství přírodní rezervace Klečové louky, nedaleko pramene Bílé Smědé, na cestě mezi Smědavou a rozcestím Na Kneipě (též Knejpě) u stejnojmenné přírodní památky. Od Smědavy, kde je parkoviště, autobusová zastávka a výletní restaurace, je vrchol Jizery vzdálen asi 3 km.
    Všem milovníkům turistiky, výletů, fotografování a pod. doporučuji návštěvu tohoto místa hlavně za slunečného počasí, a to jak v zimě, na jaře, či na podzim. Dá se pohodlně zvládnout i s malými dětmi, jak dokládá jeden ze snímků.

    Kostel Navštívení Panny Marie v Hejnicích

    Kostel Navštívení Panny Marie je barokní kostel při františkánském klášteře v Hejnicích. Nachází se na místě starého poutního místa, jehož počátky sahají do 13. století. Bývá někdy nazýván bazilikou, ovšem proces povýšení kostela na baziliku minor nebyl ještě dokončen, zůstal před vypuknutím druhé světové války na úrovni diplomatického protokolu. Je zřejmě nejstarším mariánským poutním místem v litoměřické diecézi. Uctívána je zde gotická, 38 cm vysoká, soška Panny Marie nazývaná Sličná Matka (latinsky Mater Formosa či Maria Formosa).

    Legenda o vzniku

    Podle místní legendy žil v blízké vesničce Lužec (dnes část Raspenavy) chudý řemeslník – sítař a řešetář – se svou nemocnou ženou a dítětem. Jednoho dne roku 1159 (1211[2]) hledal v hejnickém lese dřevo na práci a pod třemi lípami na břehu říčky Smědé usnul. Ve snu spatřil lípu zalitou září, na větvích seděli andělé. Jeden z nich jej vyzval: „Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ Řemeslník, který byl přesvědčen o tom, že nešlo o pouhý sen, zakoupil při nejbližší návštěvě Žitavy dřevěnou sošku a tu zavěsil na určený strom. A podle legendy se jeho žena i dítě skutečně uzdravily.

    Původní kaple a kostel

    Zpráva o tomto zázračném uzdravení se brzy roznesla a lidé začali na tomto místě prosit o pomoc. Údajně v roce 1211 se pak rozhodli lípu pokácet a na jejím místě zbudovat dřevěnou kapličku. Již roku 1252 byla na jejím místě postavena kaple kamenná. Postupem času však sílil proud poutníků a kaple tak byla neustále rozšiřována. Na konci 13. století jeden z rodu Biberštejnů, držících celé frýdlantské panství, dal postavit kamenný gotický kostel, jehož části – datované na rozhraní 13. a 14. století jsou uchovány v nynějším barokním chrámu. Tento poutní kostel je písemně doložen k roku 1346. Od té doby přicházejí do Hejnic poutníci ze širokého okolí. Roku 1469 obdržel mariánský chrám v Hejnicích od papežského legáta Rudolfa odpustky. Kostel byl slavnostně vysvěcen 2. září 1498 míšeňským biskupem Janem ze Salhauzenu. To bylo frýdlantské panství již dlouho ve vlastnictví Biberštejnů, kteří jej získali od krále Přemysla Otakara II. roku 1278. Po smrti Kryštofa Biberštejna připadlo panství císaři Ferdinandovi I., který Frýdlantsko prodal v roce 1558 protestantskému šlechtickému rodu Redernů za 40 000 zlatých. Ti podle tehdejšího práva změnili všechny kostely na svém panství na protestantské. Kvůli četným katolickým poutím z okolních panství to však v případě hejnického kostela nebylo možné a tak kostel rovnou uzavřeli. Poutníci proto vykonávali pobožnosti před zavřenou mariánskou svatyní. Poutníkům nebyl kostel otevřen dokonce ani na žádost císaře Rudolfa II. z roku 1591. Roku 1609 odvezla Kateřina z Redernu celý majetek kostela včetně sošky madony na liberecký zámek. Ten 2. května 1615 vyhořel, hejnická soška však zničena nebyla. Po této události Kateřina z Redernu sošku odvezla do Hejnic a vlastnoručně ji umístila na původní místo. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 Redernové z Čech odešli. Interiéry kostela s nádhernými freskami, jedinečnou kazatelnou a obrazy jsou úchvatnou podívanou a každému vřele doporučuji návštěvu.

    Add note here from panel

    Galerie kostela v Hejnicích

      LODĚ A TRAJEKTY NA BALTU 3 – POLONIA

      Polonia – „Perla Baltiku“

      Tato nádherná loď je právem nazývána perlou Baltiku. Na přiložených fotografiích se můžete seznámit s nádhernou atmosférou heren, kde nechybí ani ruleta či „Black Jack“ apod., komfortem jídelen, které jsou rozděleny do několika tříd, i s luxusem na chodbách, v tanečním sále s živou hudbou, kavárnách, či v obchodech. Polonia měří na délku 169.9m, na šířku 28m, pluje rychlostí až 20.2 uzlů za hodinu a má výtlak 29.875 tun. Převeze až 1000 pasažérů, 150 osobních automobilů a 120 kamionů. I tato loď má ve spodní nákladové palubě umístěno 600m kolejí pro přepravu vagonů. Plavba na Polonii je opravdovým zážitkem. Již od vašeho příchodu do recepce se o vás na každém kroku pozorně starají krásné stewardky, káva a pití je po celou dobu plavby zdarma k disposici ve všech jídelnách a samozřejmostí je opět skvělá kuchyně s velkým výběrem chutných jídel. Nevšedním zážitkem je procházka po horních, otevřených palubách za teplé noci před vyplutím, v osvětlených přístavech (viz. Přiložené foto s pohledem na zakotveného Galileusze).

      Rozepisovat se dále o všech lodích na této trase by bylo v podstatě opakováním již řečeného. Nechci vás také dále unavovat samými superlativy, ale skutečně jsem se u těchto společností nikdy s žádnými negativy, které by stály za řeč, nesetkal. Osobně považuji Polonii za jeden z nejkrásnějších trajektů na Baltu. Plavil jsem se do Švédska i zpět více než 100x s různými dopravními společnosti a na všech zdejších trajektech. Na polských lodích jsem plul vždy nejraději. Pár jich ještě přidám, ale už jen jako galerii. Vyhovovala mi velice zdejší kuchyně, vstřícný personál i cesta do přístavu Swinoujscije přes Polsko byla mnohem zajímavější, než nudná cesta po dálnici přes Německo do Rostocku, nebo do Travemünde. Ale i tyto přístavy jsem občas využíval. Postupně zveřejním.

      Lodě a trajekty na Baltu 2 – KOPERNIK

      Kopernik

      Když jsem byl malý kluk, hltal jsem u dědy předválečné časopisy „Letem Světem“, s dobrodružnými povídkami od Otakara Batličky i jiných spisovatelů. Už tehdy ve mě zrála touha, poznávat cizí světy a prožít spoustu dobrodružství. No a konkrétně snímek Kopernika v přístavu těsně před bouří mi velice připomíná doprovodnou ilustraci k jedné z takových povídek. Dnes už jsem starý pardál, ale duchem jsem, bohudík, pořád ten mladý dobrodruh a snílek. Nikdy mi tyhle pohledy nezevšední a jsem rád, že je mohu předávat dál.

      Kopernik je poměrně nový trajekt, nástupce vysloužilého „Mikolaja Kopernika“. Pamětníci toho původního vyslovují jeho jméno s určitou skepsí a obavami neprávem. Jedná se o zcela odlišnou, krásnou, moderní loď a cestování na ní je dokonale pohodlné.
      Kopernik patří k menším plavidlům co do počtu přepravovaných kamionů. Těch pojme pouze cca 60 na dvou palubách, za to však může na šesti stech metrech kolejí na tzv. přízemní palubě převézt ještě mnoho naložených vagonů a vlakových souprav.
      Ani celkovou velikostí si nezadá s velkými trajekty. Měří na délku 160.7m, na šířku 21.6m, má výtlak 14.221 tun a dokáže plout rychlostí až 18 uzlů za hodinu.
      O pohodlí max. 360 cestujících je zde opět dokonale postaráno. Prostorné kajuty, bary, sauna, kafetérie, jídelny se skvělou kuchyní, obchody s nápoji či drogerií, herny, prostě vše, co si člověk k pohodlné cestě přes moře může přát, je zde k mání.
      I tady, na Koperniku, mě ochotný kapitán pozval na můstek a předvedl mi mistrovství své posádky. Jak při vyplouvání z přístavu v Polsku, tak při vplouvání do přístavu ve Švédském Ystadu.

       

      LODĚ A TRAJEKTY NA BALTU – GALILEUSZ

      1) GALILEUSZ
      První lodí, jejíž kapitán Waldemar Frankiewicz, hlavní steward Ryszard Wnuk a hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski mi umožnili přístup do míst přísně „tabu“, byl Galileusz. Nepatří rozhodně k největším, ale i tak jsou její parametry úctyhodné.
      Tento 152,42m dlouhý, 23,40m široký a cca 20 m vysoký trajekt o výtlaku 15848t, s ponorem 6m, byl postaven v loděnicích Van der Giesen – De Noord B.V. Holland v roce 1992. Kompletně přestavěn a zmodernizován byl v r. 2006 a je registrován v přístavu Limasol. Majitelem je firma Euroafrica Shipping Lines a plaví se pod Cyperskou Vlajkou.
      Na dvě, z celkem deseti palub, které slouží jako nákladní, se vejde až 100 kamionů. Pasažérům jsou zde k dispozici pohodlné a vkusně vybavené kajuty se vším komfortem, herny, jídelna s velkou obrazovou televizí, recepce, shopy a samozřejmě tzv. sluneční paluby, na kterých můžete trávit čas za pěkného počasí.
      Na kapitánském můstku jsem měl tu čest sledovat perfektní práci a souhru kapitána Waldemara Frankiewicze , prvního důstojníka a kormidelníka.
      Dle kapitánova příkazu jsem se dostavil přesně 10 minut před vyplutím na můstek, bylo mi umožněno nafotit pár záběrů. Do dnes mi není jasné, jak se mohou v tom množství echolotů, různých pák a ovládacích panelů vyznat. Pak už jsem jen poslouchal příkazy kapitána a jejich přesné plnění.
      Přístavní personál odpoutal silná lana, poutající loď k tzv. pacholatům, navijáky je vytáhly na palubu, motory byly spuštěny a kolos se pomaličku dával do pohybu.
      „ 10 vlevo „ zněl stručný příkaz kapitána. První důstojník rozkaz opakoval, kormidelník jej vykonal a opakoval splnění „ 10 vlevo“. Pak už následovaly krátké a stejně stručné příkazy, které byly do puntíku vykonány. „ 8 vpravo“, „2 vlevo“ atd. Obrovský trajekt se pomaličku proplétal mezi zakotvenými loděmi , s centimetrovou přesností míjel přístavní mola a bóje a po chvíli jsme vypluli bez sebemenší kolize na volné moře. Skvělý zážitek. Snad jsem vám jej aspoň v tomto stručném popisu trošku přiblížil.
      Po návštěvě kapitánského můstku jsem byl pozván na nafocení strojovny. Stále ochotný a usměvavý hl. steward Ryszard Wnuk mne zavedl po strmých, železných schodech hluboko do podpalubí, kde už na mne čekal hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski.
      Ukázal mi dva obrovské motory, každý o výkonu 7.000 ks. Loď tedy pohání 14.000 koní a spotřebují za cestu do Trelleborgu a zpět do Swinoujscie, což je zhruba 380 km cca 16.000 l nafty. Další zajímavostí jsou opět dva velké, japonské agregáty. Zásobují celou loď elektrickým proudem. Do kabin jde 220 V, všechny přístroje však jsou napájeny proudem o 400 V. Oba dva nicméně pracují pouze při manévrech v přístavech a při obtížných situacích za bouře. Po vyplutí na volné moře za příznivých podmínek stačí k provozu pouze jeden.
      Relativně malá skříň je tzv. stabilizátor. Ten sleduje výkyvy lodi. Pokud se za silného větru a bouře zvednou vlny nad určitou mez, vysune na bocích jakási 2m široká a 4m dlouhá křídla, která zajišťují lepší stabilitu.
      Ovládací panel, u kterého sedí Ing. Zbyszko Felski, kontroluje činnost veškerého zařízení ve strojovně. Dva monitory mohou obsluze ukázat jakoukoliv závadu, či nesprávnou činnost strojů.
      Na posledním snímku je zcela běžná dílna. Stejně jako v autodopravě, musí i zde být neustále k dispozici mechanik, který je schopen uvést loď v případě poruchy do takového stavu, aby mohla bezpečně dovézt pasažéry a náklad do přístavu.
      Po prohlídce a nafocení strojovny mne pan Felski, velice přátelský a milý člověk pozval do své kajuty, pohostil kávou a keksy a dal se do vyprávění o životě na moři. Celkem pětatřicetičlenná posádka zde tráví polovinu svého života. 14 dní na moři, 14 dní doma. A tak to jde stále dokola.
      S podobnou ochotou jsem se doposud setkal pouze na jednom z nejmenších trajektů, na lodi KOPERNIK. O tom ale zase až příště.

       

      Jičín – město pohádek

      Jičín je okresní město v Královéhradeckém kraji v severovýchodních Čechách. Leží v Jičínské pahorkatině na řece Cidlině a žije zde přibližně 17 tisíc obyvatel.
      Na území dnešního Jičína a v jeho okolí je zaznamenáno osídlení již v mladší době kamenné. V době římské zde žili Keltové, kteří zde zanechali šperky, nástroje a další předměty, které lze mimo jiné zhlédnout v jičínském muzeu. Následovali Slované a po nich až do svého vyvraždění v roce 995 rod Slavníkovců.
      S Jičínem je především spojeno působení Albrechta z Valdštejna, vrchního velitele císařských vojsk za třicetileté války, který v Jičíně jako frýdlantský vévoda provedl rozsáhlou přestavbu.
      Dodnes se zde dochoval unikátní soubor domů s podloubím a dalších významných památek, díky nimž bylo centrum Jičína vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Na náměstí najdete hned tři památkově chráněné objekty – Korunovační kašna, Mariánský sloup a kašnu se sochou Amfitrité. Mimo to se zde nachází bývalá jezuitská kolej, regentský dům s barokním znakem, bývalá valdštejnská mincovna a dominanta města Jičína – Valdická brána.
      Pro množství historických památek, od gotických až po prvorepublikové, stejně tak pro polohu v Českém ráji, je Jičín turisticky vyhledávaným místem a bývá považován za jedno z nejkrásnějších měst v Česku. V roce 2016 získal titul Historické město roku.
      Každý dnes už také určitě zná loupežníka Rumcajse, který v pohádkách Václava Čtvrtka a Radka Pilaře sídlil spolu se svou ženou Mankou a synkem Cipískem ve fiktivním lese Řáholci.

      Zámek Polná

      Zámek Polná

      Zámek (původně hrad) patří mezi nejstarší feudální stavby v Česku a stal se nejstarší dochovanou památkou v Polné. Postaven byl zřejmě kolem roku 1320 Jindřichem z Lipé na ostrohu nad soutokem říčky Šlapanky a Ochozského potoka k ochraně zemské stezky. Čeněk z Lipé panství Polná v roce 1356 postoupil Ješkovi Ptáčkovi z Pirknštejna, v tomto roce se hrad připomíná poprvé. Příchod do hradu byl tehdy možný od města nedochovanou přední bránou, nebo z Kateřinského předměstí bránou, nad níž byla postavena věž o třech poschodích. V jádru hradu se tehdy tyčila tzv. Červená věž: mohutná válcová věž (což dokládá nejstarší obraz Polné – veduta Jorise Hoefnagela z roku 1617). Samotný hrad tvořil dvoukřídlý palác.

      Za husitských válek byl hrad stále v držení pánů z Pirknštejna. Tehdy byl přebudován na rozsáhlý gotický hrad, který byl centrem polenského (později polensko-přibyslavského) panství. V patnáctém století rozšířili opevnění, připojili čtyři rybníky (Peklo, Pekýlko, Lázeňský rybník), z nichž pouze rybník Peklo existuje dodnes. Hynek Ptáček z Pirknštejna hrad na pomezí Čech a Moravy využíval k jednání s čelními představiteli šlechty podobojí. V letech 1464–1515 drží hrad páni z Kunštátu. Jiří z Poděbrad si Polnou zvolil v roce 1468 za své dočasné sídlo při tažení proto Matyáši Korvínovi, když se snažil znovu dobýt třebíčský klášter a osvobodit svého syna. Za držení pánů z Kunštátu byl hradní palác (západní křídlo hradu) přestavěn, tuto událost dokládá v přízemí tohoto křídla dveřní portál kunštátským znakem a v patře rytířský sál, přezdívaný kvůli erbům na křížové klenbě Kunštátský.

      Obec Polná vznikla jako trhová ves a etapový bod Haberské stezky v první čtvrtině 13. století. První osada pravděpodobně stála v místech Sezimova náměstí. Tvořilo ji deset (maximálně 20) menších nadzemních i polozahloubených obydlí srubové či kůlové konstrukce s dalším hospodářským příslušenstvím. Podle archeologických nálezů lze usuzovat, že zdejší osídlení je starší. Na Sezimově náměstí byl nalezen hrnec zdobený na podhrdlí rytou vlnovkou, který pochází z přelomu 12. a 13. století. V roce 1856 byla na Horním Městě nalezena dvouuchá amforka, kamenná sekerka a sekeromlat z kultury se šňůrovou keramikou (3. tisíciletí př. n. l.) Roku 1862 byl na východním okraji města mezi Ochozským potokem a silnicí do Záborné nalezen depot antických mincí – 14 tetradrachem, které byly raženy v Alexandrii z billonu a pocházejí převážně z 2. století n. l. Na aversu se nacházejí hlavy římských imperátorů (Phillip Arabs, Tacitus, Claudius II. Gothikus, Probus, Diocletianus, Masimianus). Při hloubení sklepů měšťanského pivovaru v Komenského ulici se našly pozůstatky šňůrové keramiky, v Kleštěru zase byzantský kamenný křížek. V letech 1840 – 1842 zde žila také Božena Němcová a poprvé zde četla české knihy.