Archiv štítku: kostel

Kostel Navštívení Panny Marie v Hejnicích

Kostel Navštívení Panny Marie je barokní kostel při františkánském klášteře v Hejnicích. Nachází se na místě starého poutního místa, jehož počátky sahají do 13. století. Bývá někdy nazýván bazilikou, ovšem proces povýšení kostela na baziliku minor nebyl ještě dokončen, zůstal před vypuknutím druhé světové války na úrovni diplomatického protokolu. Je zřejmě nejstarším mariánským poutním místem v litoměřické diecézi. Uctívána je zde gotická, 38 cm vysoká, soška Panny Marie nazývaná Sličná Matka (latinsky Mater Formosa či Maria Formosa).

Legenda o vzniku

Podle místní legendy žil v blízké vesničce Lužec (dnes část Raspenavy) chudý řemeslník – sítař a řešetář – se svou nemocnou ženou a dítětem. Jednoho dne roku 1159 (1211[2]) hledal v hejnickém lese dřevo na práci a pod třemi lípami na břehu říčky Smědé usnul. Ve snu spatřil lípu zalitou září, na větvích seděli andělé. Jeden z nich jej vyzval: „Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ Řemeslník, který byl přesvědčen o tom, že nešlo o pouhý sen, zakoupil při nejbližší návštěvě Žitavy dřevěnou sošku a tu zavěsil na určený strom. A podle legendy se jeho žena i dítě skutečně uzdravily.

Původní kaple a kostel

Zpráva o tomto zázračném uzdravení se brzy roznesla a lidé začali na tomto místě prosit o pomoc. Údajně v roce 1211 se pak rozhodli lípu pokácet a na jejím místě zbudovat dřevěnou kapličku. Již roku 1252 byla na jejím místě postavena kaple kamenná. Postupem času však sílil proud poutníků a kaple tak byla neustále rozšiřována. Na konci 13. století jeden z rodu Biberštejnů, držících celé frýdlantské panství, dal postavit kamenný gotický kostel, jehož části – datované na rozhraní 13. a 14. století jsou uchovány v nynějším barokním chrámu. Tento poutní kostel je písemně doložen k roku 1346. Od té doby přicházejí do Hejnic poutníci ze širokého okolí. Roku 1469 obdržel mariánský chrám v Hejnicích od papežského legáta Rudolfa odpustky. Kostel byl slavnostně vysvěcen 2. září 1498 míšeňským biskupem Janem ze Salhauzenu. To bylo frýdlantské panství již dlouho ve vlastnictví Biberštejnů, kteří jej získali od krále Přemysla Otakara II. roku 1278. Po smrti Kryštofa Biberštejna připadlo panství císaři Ferdinandovi I., který Frýdlantsko prodal v roce 1558 protestantskému šlechtickému rodu Redernů za 40 000 zlatých. Ti podle tehdejšího práva změnili všechny kostely na svém panství na protestantské. Kvůli četným katolickým poutím z okolních panství to však v případě hejnického kostela nebylo možné a tak kostel rovnou uzavřeli. Poutníci proto vykonávali pobožnosti před zavřenou mariánskou svatyní. Poutníkům nebyl kostel otevřen dokonce ani na žádost císaře Rudolfa II. z roku 1591. Roku 1609 odvezla Kateřina z Redernu celý majetek kostela včetně sošky madony na liberecký zámek. Ten 2. května 1615 vyhořel, hejnická soška však zničena nebyla. Po této události Kateřina z Redernu sošku odvezla do Hejnic a vlastnoručně ji umístila na původní místo. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 Redernové z Čech odešli. Interiéry kostela s nádhernými freskami, jedinečnou kazatelnou a obrazy jsou úchvatnou podívanou a každému vřele doporučuji návštěvu.

PELHŘIMOV, perla Vysočiny

Pelhřimov je město v jihočeské části kraje Vysočina. Nachází se v údolí říčky Bělé v Křemešnické vrchovině. Leží 27 km západně od Jihlavy, 74 km severovýchodně od Českých Budějovic a 93 km jihovýchodně od Prahy. Centrem historického města je Masarykovo náměstí s kostelem sv. Bartoloměje a radnicí. Pelhřimov je známý jako město rekordů a kuriozit (viz nejmenší jezdecká socha T. G. Masaryka na světě přímo nad podloubím Masarykova náměstí a soutěže každoročně na tomto rynku probíhající).
Původní osada z 13. století vznikla pravděpodobně na místě dnešního Starého Pelhřimova. Později bylo jméno přeneseno na osadu kolem kostela sv. Víta a Hrnčířské ulice, která byla vypleněna Vítkem z Hluboké v roce 1289.
V roce 1290 král Václav II. udělil právo biskupovi Tobiáši z Bechyně, aby znovu založil město a opevnil jej hradbami. Půdorys města napovídá, že je kolonizačním dílem, většinou obývaný německými osadníky. V průběhu let se obyvatelstvo začalo počešťovat. Hospodářský rozvoj, jinak omezený velkou vzdáleností od obchodních cest, příznivě ovlivnilo dolování stříbra v okolí Vyskytné a Křemešníka vzdáleného 9 km jihovýchodně od města. V době předhusitské bylo město trhovým centrem svého okolí a byla zde rozvinuta celá řada řemesel, např. soukenictví, plátenictví, tkalcovství, perníkářství a pivovarnictví. Do roku 1416 byl Pelhřimov v držení pražských arcibiskupů – od nich získalo řadu práv, zejména velké privilegium arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka z roku 1406, které upravilo vztah města a vrchnosti.
V období husitských válek byl Pelhřimov na straně táboritů, kterým mimo jiné dal duchovního vůdce Mikuláše Biskupce z Pelhřimova. V období husitské revoluce bylo město pravděpodobně již roku 1422 spravováno táborskými hejtmany. Po bitvě u Lipan město přešlo do držení Mikuláše Trčky z Lípy, z jehož iniciativy se zde ve čtyřicátých letech 15. století konaly 4 zemské sjezdy, svolané k narovnání mezi katolíky a stranou podobojí. Jako místo sjezdů, kterých se účastnil i pozdější český král Jiří z Poděbrad, určuje tradice dům čp. 80 na náměstí.
V roce 1550 se stali novou vrchností Říčanští z Říčan, s nimiž vedlo město dlouholeté spory, které vyústily až ve vykoupení z poddanství v roce 1572. Roku 1596 byl Pelhřimov povýšen na město královské. Klidný vývoj města byl ukončen třicetiletou válkou. Do města vtáhla několikrát vojska, město bylo poškozeno i několika požáry. V roce 1766 lehla popelem většina domů. Protože domy byly po požáru postaveny zcela nově, má historické městské jádro barokní řád.
Hospodářský rozvoj města probíhal hlavně v 17. až 18. století, kdy zde fungovalo mnoho soukenických manufaktur. V 19. století dochází k dalšímu rozvoji průmyslu, především kartáčnického, pletařského, škrobárenského. Rozvoji těchto odvětví napomohlo také zprovoznění Českomoravské transverzální dráhy (úseku Tábor – Horní Cerekev) v roce 1883.
Od roku 1850 byl Pelhřimov okresním městem a správním střediskem rozsáhlé oblasti. Vznikaly vlastenecké spolky, které udržely svou kontinuitu až do této doby. Spolky založené v letech 1862–1894: pěvecký spolek Záboj, Sokol, Čtenářská beseda a spolek divadelních ochotníků Rieger. 20. století přineslo další stavební i hospodářský rozvoj města. V roce 1903 byla při silnici na Jihlavu vystavěna budova nemocnice, která slouží dodnes. Po druhé světové válce dochází zejména v jižní části města k výstavbě nových objektů a hal průmyslových závodů, které byly po roce 1948 znárodněny.
Komunismus v Pelhřimově
Centrum města bylo v roce 1969 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Ani to však nezabránilo rozsáhlému bourání. Pelhřimov tak přišel o téměř celou historickou zástavbu v širším centru a došlo i k vybourání části domů přímo v památkové rezervaci. Padl Starý Pivovar (nyní parkoviště), barokní sýpka (nyní prázdná plocha), rozsáhlý blok domů mezi historickou Hrnčířskou ulicí a náměstím (nyní Obchodní dům Vysočina z roku 1989) a přímo v památkové zóně i Masné krámy a chráněná židovská synagoga (nyní Obchodní dům Perla). Na místě dalších budov centra byly vystavěny uniformní budovy komunistické pošty, finančního úřadu, obchodní domy Perla, Vysočina a Drupo a další. Město protnula magistrála, lemovaná betonovými stěnami.