Průvodce pobřežím Jadranu 3 – SPLIT

SPLIT

„Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem…“ zpíval  kdysi  Karel Hála. Jednou jsem slyšel v Omiši jednu českou turistku, která se divila textu této písně. Předešlý týden tam prý byla, ale žádné hvězdy nad Splitem nehořely. Jednak asi nepochopila milostný podtext této písně, ale hlavně tam byla ve dne a ještě bylo pod mrakem. To co je ale na Splitu nejzajímavější, je jeho historie a památky.

     Palác císaře Diokleciána je dnes již pojmem a velkým lákadlem chorvatského pobřeží. Osobně jsem zde byl fotografovat několikrát a táhne mne to sem vždy znova. Každý rok pořádám cca měsíční expedici po chorvatském pobřeží, píši články do časopisů, sbírám obraz a informace pro svou novou knihu. Split je natolik zajímavý, že jej nemohu v tomto průvodci opomenout.

     Split byl založen na sklonku 3. století římským císařem Diokleciánem, který si zde postavil svůj palác. Po jeho smrti v roce 312 (jiné zdroje 316) se do paláce nastěhovali okolní obyvatelé.  Palác vystavěl Dioklecián na samém počátku 4. století. Součástí paláce je také splitská římskokatolická katedrála sv. Domnia, nejstarší funkční katedrála na světě. Díky své historické hodnotě byl palác již v roce 1979 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Dioklecián se narodil kolem r. 244. Byl synem otroka, gladiátora. Údajně byl v dospělosti sám velice úspěšným gladiátorem. Za své úspěchy byl povolán do vedení římských vojsk, kde se postupně osvědčil a proslavil a nakonec byl zvolen císařem.

          Palác je obehnaný hradbami a byl vystavěn na půdorysu pravoúhlého obdélníku o výměře 30 000 m² (přibližně 215 × 180 metrů). Vznikl původně jako komplexní soubor budov – římských vil, paláců, vojenských a správních budov, a také chrámů. Dnes tvoří jádro staré části přístavního města Split a od římských dob se postupně proměňoval na obydlenou pevnost, která byla vždy znovu přizpůsobována okolním kulturním podmínkám. V malých uličkách v útrobách paláce je několik muzeí, malých hotelů a penzionů, tvoří zde pouliční výtvarníci a hrají hudebníci.

     Od Zlaté brány na severu k Měděné bráně na jihu prochází palácem ulice Peristil. Vede kolem někdejšího Diokleciánova mauzolea, katedrály sv. Domnia s vyřezávanými vraty od Andrije Buviny, a kolem Jupiterova chrámu (dnes křestní kaple sv. Jana) s velkolepým stropem. Zajímavé jsou i sloupové chodby, románské a benátské stavby, či dochované sochy od dalmatského mistra Jiřího ze Šibeniku.  

     Po vpádu Slovanů do Dalmácie přetrval Split pod správou Byzance a stal se jedním z center zbývající latinské populace. Slované potomkům římských měšťanů v Dalmácii říkali Latini. Byzantská říše v oblasti postupně ztrácela vliv a o strategicky významné město usilovala Benátská republika. Od roku 1069 pak byl součástí Chorvatského království, které později připadlo k Uhrám. V roce 1420 zde moc získala Benátská republika, a to na dalších 300 let. Během této doby se zde rozvíjela humanistická kultura.

To je jen zlomek zajímavostí, které můžete ve Splitu vidět. V každém případě doporučuji všem milovníkům historie a Chorvatska toto město navštívit.

Průvodce pobřežím Jadranu 2 – DUBROVNÍK

“ Ti, kteří hledají ráj na zemi, musí navštívit Dubrovník “ … George Bernard Shaw

     Dubrovník je rozhodně nejzajímavější dominantou jadranského pobřeží. Proto je toto město s netknutými hradbami oklopujícími celé město v délce 1940 m, dnes právem pod ochranou UNESCO.

Dubrovník, původním názvem Ragusa, je zahalen spoustou tajemství. Nejpravděpodobněji jej založili uprchlíci z vypleněné římské osady Epidaurum ( dnešní Cavtat ) v 7. století našeho letopočtu. Obsadili tehdy skalnatý ostrůvek Laus, kde se cítili zcela bezpečně. Z jedné strany byl chráněn skálou a z druhé průlivem, do které větší lodě nevpluly.  Městečko na ostrůvku se rozrůstalo a původní obyvatelé se mísili s Dalmatinci. V té době se začal stále více používat název Dubrovník podle dubových lesů, které zdejší oblast pokrývaly. Úžina se od  11. století  stávala díky zanášení a poklesu vody stále mělčí, až nakonec ostrov srostl s pevninou v místech, kde je dnes nejslavnější dubrovnická ulice Strandum.

     Dubrovník má velice bohatou historii.  Do knížky, ze které je tato kapitola, se ani desetina  z těch nejzajímavějších příběhů a dat nemůže vejít.  Do tohoto blogu předkládám alespoň několik fotografií a zajímavostí.  Na začátku bych rád zmínil vztah našeho národa k tomuto významnému městu.

V roce 1392 vstoupil do tehdejšího hlavního města dubrovnické republiky, která měla pouhých 1375 km2,  a byla jednou z nejmenších středozemních obchodních republik, český a uherský král Zikmund Lucemburský. V Chorvatsku a Uhersku neměl tak špatnou pověst jako u nás. Prvními turisty v Dubrovníku byli údajně také Češi, a to ve zdejším hotelu Imperiál u Pilské brány. Zajímavá je i skutečnost, že Křižíkova tramvaj jezdila městem až do r. 1986

      Dubrovník leží  až na nejjižnější části Chorvatska, v teplém, středozemním podnebí. Proto se tady kromě středozemní vegetace daří i vegetaci subtropické, se sadbami voňavých citronů grepů a mandarinek či kivi. Renesanční zahrady středovekých paláců a klášterů zdobí vzrostlé palmy a agáve.

Nejzajímavější objekty tohoto nádherného města vidíte na mých fotografiích.

Minčeta :

Nejvysunutější a největší obranná věž opevnění. Chrání pevninskou část hradeb. Stavbu věže zahájili ve 13. století stavitelé z Benátek (Nicifor Ranjina) a dokončil ji slavný rodák ze Zadaru, Juraj Dalmatinec, proslulý stavitel renesančních měst a katedrál.

Pevnost svatého Jana (Sveti Ivan):

Chránila starý městský přístav, který měl pro republiku klíčový význam. Původní stavba ze 14. století má dnešní podobu ze 16. stol. V pevnosti je Námořní muzeum a akvárium s 27 akvárii s faunou a flórou středomoří.

Pevnost Bokar – Hvězdná:

Další součást hradeb, chránící přístup ze západu a z volného moře. Postavil ji florenťan Micholezzo v letech 1461-1463. Dnes se v ní konají slavnosti letního Dubrovnického festivalu.

Pevnost Revelin:

Postavena v roce 1462, kdy se Dubrovnická republika nejvíce obávala vpádu Turků. Stavba je tak důkladná, že nebyla poškozena ani velkým zemětřesením v r. 1667. Jednu dobu plnila funkci městské radnice, zasedala tu městská rada a byly zde uschovány městské pokladnice a klenotnice.

Zvláštní postavení měla i Tvrz „Mrtvý zvon„, která chránila jižní pás hradeb z mořské strany. Leží mezi pevnostmi Bokar a Sveti Ivan. Byla vybavena největším počtem děl.

Pevnost Lovrijenac:

Tato pevnost stojí osamoceně na skále vysoké 37m a měla důležitý úkol. Hlídala město před nebezpečím  a měla jej včas varovat. Pochází už z 11. století  a nejsilnější zdi jsou až 12 m silné. Její tvar a podoba je mnoha lidem dobře známá. Na jejích hradbách se točilo setkání Hamleta s duchem svého zavražděného otce.

Pilská brána:

Hlavní vstup do města od západu, mnohonásobně chráněný bastiliony. Původní kamenný most je z r. 1397 od stavitele Ivana ze Sieny, dnešní podoba je z r.1537 od Paskoje Miličeviče. Doplňoval ji ještě dřevěný zdvihací most.

Pločská brána:

Vchod do města od východu. Tato brána byla spolu se starým přístavem chráněna pevností Revelin. V případě obou těchto hlavních bran musel návštěvník projít několika vchody. Tím byla obrana města ještě více zabezpečena.

Do centra městské čtvrti vedou ještě vchody:  Brana Ponte – přístavní a Brana Rybárna.

Všechny brány jsou konstruovány tak, aby přístup do města nebyl přímý. Prochází se několika křivolakými průchody a vchody, což násobilo sílu obránců městských hradeb o celkové délce 1940m

Sveti Vlaho ( Svatý Blažej) Patron města:

S touto postavou se setkáte při prohlídce města hned několikrát. Má svátek 3. února a již od dob dubrovnické republiky se tento den slaví s velkou pompou. Svatý Blažej byl umučen v r.316, nebo 317 ve městě Sebasa v Malé Arménii za vlády císaře Diokleciána. Patronem města se stal v r. 972. Benátky tehdy připravovaly přepadení města. Mladému knězi se Svatý Blažej zjevil a dubrovnické před vojenskou akcí Benátčanů varoval.

Kostel Svatého Spasitele:

Malý, renesanční kostel postavený na počest odolání města ničivému zemětřesení v r.1520. Bez pohromy odolal i velkému zemětřesení v r. 1667. Postavil jej stavitel Petar Adrijič z Korčuly.

Klášter Klarisek:

Stojí vpravo od Pilské brány. Tento klášter patřil mezi nejdůstojnější ženské kláštery republiky v 15. století.

Onofriova kašna:

Stojí na náměstí u Pilské brány. Město nemělo v minulosti pitnou vodu. Ta se přiváděla z 12 km vzdáleného pramene Šumet a vyvěrala v Onofriově kašně, vystavěné r. 1438 neapolským konstruktérem Onofrio della Cava. Toto dílo by samo o sobě vydalo na jednu velkou kapitolu.

Františkánský klášter:

Stojí vlevo od Piské brány. Postaven ve 13, století

Strandum, nebo-li Placa:

Nejživější ulice města. Krásná, stále naleštěná dlažba byla položena r.1468 a pod touto dlažbou vedlo vodovodní potrubí na nejkrásnější náměstí Luža.

Atmosféra, která na vás dýchá ze všech koutů tohoto nádherného města, je neopakovatelná. Určitě se sem ještě vrátím.

FOTOGRAFIE V PLNÉM ROZLIŠENI NA FOTOBANCE https://www.dreamstime.com/jkrasa_info#res10796563

Průvodce pobřežím Jadranu 1 – Podaca

     Původní stará část obce Podaca, která stála u zrodu nové éry osady, utrpěla v roce 1962 zemětřesení, které následně mnoho obyvatel doslova vyhnalo z tohoto jinak klidného a příjemného místa k pobřeží. Ve staré části, která se nazývá Gornja Podaca, najdete ještě několik zajímavých budov a památek, které vám doporučuji vidět na vlastní oči. Velká zemětřesení v přímořských oblastech vlastně odstartovala velký turistický rozvoj v Chorvatsku. Vláda tehdy učinila velice moudrý krok a věnovala lidem postiženým katastrofou pozemky na pobřeží Jadranu. Tak vznikly nové penziony a hotely přímo u moře. Díky přírodním katastrofám tudíž dnes máme dostatek ubytování v těch nekrásnějších lokalitách od Istrie až k oblastem kolem Dubrovníku

Ale zpět k Podače.

     Najdete zde předrománský kostel sv. Jana Křtitele. Jeho základy pocházejí z 12. až 13. století. V té době se také začalo v jeho okolí stavět, a tak vznikla původní osada. Opodál na skále stojí polozbořená opevněná věž ze 17. století, která sloužila na obranu před tureckými nájezdy. Dnes už zde stojí jen část původní věže a zbytky hradeb. Další zajímavou stavbou je kostel sv. Ivana s hrobkou rodu Kačiců. V dnešní nové Podače dole u moře najdete vše, co k příjemnému odpočinku potřebujete. Jsou zde restaurace, obchody, krásné oblázkové pláže, i malý, turistický přístav. Můžete si zde najmout loď na návštěvu Pelješacu, Hvaru, či Korčuly, nebo si můžete zajet pravidelným linkovým autobusem do Dubrovníku. Ten je opravdovou perlou Jadranu. Sjezdil jsem obrovský kus světa, ale Dubrovník považuji za jedno z nejkrásnějších měst, které jsem kdy viděl. Ale o tom až příště.  

PELHŘIMOV, perla Vysočiny

Pelhřimov je město v jihočeské části kraje Vysočina. Nachází se v údolí říčky Bělé v Křemešnické vrchovině. Leží 27 km západně od Jihlavy, 74 km severovýchodně od Českých Budějovic a 93 km jihovýchodně od Prahy. Centrem historického města je Masarykovo náměstí s kostelem sv. Bartoloměje a radnicí. Pelhřimov je známý jako město rekordů a kuriozit (viz nejmenší jezdecká socha T. G. Masaryka na světě přímo nad podloubím Masarykova náměstí a soutěže každoročně na tomto rynku probíhající).
Původní osada z 13. století vznikla pravděpodobně na místě dnešního Starého Pelhřimova. Později bylo jméno přeneseno na osadu kolem kostela sv. Víta a Hrnčířské ulice, která byla vypleněna Vítkem z Hluboké v roce 1289.
V roce 1290 král Václav II. udělil právo biskupovi Tobiáši z Bechyně, aby znovu založil město a opevnil jej hradbami. Půdorys města napovídá, že je kolonizačním dílem, většinou obývaný německými osadníky. V průběhu let se obyvatelstvo začalo počešťovat. Hospodářský rozvoj, jinak omezený velkou vzdáleností od obchodních cest, příznivě ovlivnilo dolování stříbra v okolí Vyskytné a Křemešníka vzdáleného 9 km jihovýchodně od města. V době předhusitské bylo město trhovým centrem svého okolí a byla zde rozvinuta celá řada řemesel, např. soukenictví, plátenictví, tkalcovství, perníkářství a pivovarnictví. Do roku 1416 byl Pelhřimov v držení pražských arcibiskupů – od nich získalo řadu práv, zejména velké privilegium arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka z roku 1406, které upravilo vztah města a vrchnosti.
V období husitských válek byl Pelhřimov na straně táboritů, kterým mimo jiné dal duchovního vůdce Mikuláše Biskupce z Pelhřimova. V období husitské revoluce bylo město pravděpodobně již roku 1422 spravováno táborskými hejtmany. Po bitvě u Lipan město přešlo do držení Mikuláše Trčky z Lípy, z jehož iniciativy se zde ve čtyřicátých letech 15. století konaly 4 zemské sjezdy, svolané k narovnání mezi katolíky a stranou podobojí. Jako místo sjezdů, kterých se účastnil i pozdější český král Jiří z Poděbrad, určuje tradice dům čp. 80 na náměstí.
V roce 1550 se stali novou vrchností Říčanští z Říčan, s nimiž vedlo město dlouholeté spory, které vyústily až ve vykoupení z poddanství v roce 1572. Roku 1596 byl Pelhřimov povýšen na město královské. Klidný vývoj města byl ukončen třicetiletou válkou. Do města vtáhla několikrát vojska, město bylo poškozeno i několika požáry. V roce 1766 lehla popelem většina domů. Protože domy byly po požáru postaveny zcela nově, má historické městské jádro barokní řád.
Hospodářský rozvoj města probíhal hlavně v 17. až 18. století, kdy zde fungovalo mnoho soukenických manufaktur. V 19. století dochází k dalšímu rozvoji průmyslu, především kartáčnického, pletařského, škrobárenského. Rozvoji těchto odvětví napomohlo také zprovoznění Českomoravské transverzální dráhy (úseku Tábor – Horní Cerekev) v roce 1883.
Od roku 1850 byl Pelhřimov okresním městem a správním střediskem rozsáhlé oblasti. Vznikaly vlastenecké spolky, které udržely svou kontinuitu až do této doby. Spolky založené v letech 1862–1894: pěvecký spolek Záboj, Sokol, Čtenářská beseda a spolek divadelních ochotníků Rieger. 20. století přineslo další stavební i hospodářský rozvoj města. V roce 1903 byla při silnici na Jihlavu vystavěna budova nemocnice, která slouží dodnes. Po druhé světové válce dochází zejména v jižní části města k výstavbě nových objektů a hal průmyslových závodů, které byly po roce 1948 znárodněny.
Komunismus v Pelhřimově
Centrum města bylo v roce 1969 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Ani to však nezabránilo rozsáhlému bourání. Pelhřimov tak přišel o téměř celou historickou zástavbu v širším centru a došlo i k vybourání části domů přímo v památkové rezervaci. Padl Starý Pivovar (nyní parkoviště), barokní sýpka (nyní prázdná plocha), rozsáhlý blok domů mezi historickou Hrnčířskou ulicí a náměstím (nyní Obchodní dům Vysočina z roku 1989) a přímo v památkové zóně i Masné krámy a chráněná židovská synagoga (nyní Obchodní dům Perla). Na místě dalších budov centra byly vystavěny uniformní budovy komunistické pošty, finančního úřadu, obchodní domy Perla, Vysočina a Drupo a další. Město protnula magistrála, lemovaná betonovými stěnami.

Reportáž o korupci úředníků

Novodobí lapkové

Rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci na Balkáně v prvním desetiletí tohoto století

Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáte dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy. Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.

Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu účelu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.

Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. června 2009.

Pomalu přejíždím váhu a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým technickým průkazem, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve odsunula mé peníze do vzdálenosti, kam jsem skrz stažené okénko nemohl dosáhnout, a povídá: „ Máte na druhé nápravě 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“, povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.

Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek vytiskla, vyjmula z tiskárny, zmačkala, a hodila do koše. Mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.

Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval zpět své peníze, nebo zavolám policii. „ Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „ My na vás podáme žalobu za napadení a urážku úřední osoby a necháme vás zavřít!“ Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.

Samozřejmě, že mne později cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál. „ To předpokládám. Dejte 100 EUR. Napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a ty jsem musel druhý den dodat do místa přes 450 km vzdáleného. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.

Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jednou jsem jel z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.

Policista obchází auto, nic nenachází. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám špatný vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. “ Problém “ praví policista. “ Dejte mi váš pas! „

Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy “ ne tak „, mi ho vrací zpět. Vkládám tedy do pasu obvyklou, deseti eurovou bankovku.Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet.

Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na několik hodin odstaví a budete čekat, až vás pustí dál. Dvě eura každý raději dá a představuje si plat úředníka celní správy se dvěma eury od cca tisíce řidičů kamionů, kteří tudy denně projedou. Slušný výdělek za zápis čísla pasu do počítače.

Baronův příběh

Caransebes

Někdy z jara roku 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum města Caransebes. Zrekonstruovaná katedrála a zachované základy té původní, která kdysi v dávných dobách vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.

            Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem českého kamionu, jedoucího přede mnou. To je dobrý zvyk po celé Evropě. Cesta tak ubíhá mnohem rychleji a je bezpečnější. Řidič ve předu může včas varovat zadní auta před možným nebezpečím na cestě. Povídali jsme o všem možném. Když kolega řečený „Baron“ zjistil, že tuto práci dělám z důvodu focení zdejších zajímavostí a psaní knihy o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbila následující:

            Jel tehdy plně naložen směrem na Bechet a přívoz přes Dunaj, někam do Bulharska. V oblastech mezi Craiovou a Sadovou, obývaných Romy, se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák splavený koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a surový romský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před samým vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců se koníkovi podlomily přední nohy a klesl na kolena. Brunátný vozka seskočil z kozlíku a hnal se s napřaženým bičem k hlavě nebohého zvířete.

            To už Baron, ač sám vyučen řezníkem, nevydržel. Bleskově vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat kde vlastně je, a že si v Rumunsku, v romské vesnici dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno. Ze všech stran se už sbíhali domorodci, včetně jednoho obra v jakési prapodivné uniformě.

            „Budou problémy“, blesklo baronovi hlavou a přemýšlel o možnosti obrany, nebo útěku. Přesto však ještě pomohl utýranému a třesoucímu se koníkovi na nohy. Celý příběh měl však ku podivu nečekaný konec.

            Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na vrchol kopce. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil a chvilku mu upřeně hleděl do očí. Potom se usmál, levou ruku mu položil na rameno a pravou mu podával.  Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se, a z posuňků, které směřovali k zamračenému vozkovi bylo jasné, co si o něm asi myslí.

            Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdy nikdo nedostal. Že je to tam jenom samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.

Balada o divokých koních

BREZOI – RUMUNSKO

Stojím u rumunské řeky Lotru, v hlubokém údolí, mezi horami Vf. Robului (1899m) a Preota (1954m).

Kochám se divokou krásou karpatské přírody, batoh na zádech, fotoaparát připravený na krku, když slyším tiché, ostražité zaržání. Ohlédnu se, opatrně usedám na kámen a ani se nehnu. Z kopců přichází téměř neslyšně stádečko neokovaných koní. Vpředu hřebec, vůdce stáda, hodnotí situaci. Ohlédne se po ostatních a pomalu, stále mě sledujíc pohledem, přistupuje k řece. Ponoří svou krásnou hlavu do vody a začíná tichounce, jak to umí snad jen tito nádherní tvorové, pít. Odfrkne, pohodí hlavou směrem ke stádečku a to pomalu vchází do řeky za svým vůdcem. Pak už si mne nevšímají a neruší je ani cvakání spouště. Vychutnávají si v 37 stupňovém vedru chladivé účinky proudící řeky, cachtají se a dovádějí a dovolují mi tyto neopakovatelné zážitky zachytit obrazem.

Vydržel bych tam sedět a dívat se na ně do nekonečna. Po hodině však stejně klidně, jak přišli, odcházejí zpět do kopců. Seděl jsem ještě dlouho na břehu řeky a prožíval znova a znova ty úžasné chvilky klidu a přátelství a bylo mi hrozně dobře.  Vezmi čert všechny problémy na rumunských silnicích, trápení s celními úředníky, zkorumpovanou rumunskou policií apod. Kdo jednou poznal krásu divoké přírody Karpat, vždycky se sem bude chtít opět vrátit.

Něco málo o mně

Transylvánské Alpy

Dobrý den.                                                                                                    

Jmenuji se Jan Krása, v roce 2019 mi bylo 68 let a mezi přáteli fotografy a věčnými tuláky jsem znám jako Scippy, nebo prostě Klokan.
Fotografii se věnuji s určitými přestávkami již přes 50 let. Začínal jsem ještě jako kluk se starými, měchovými aparáty na svitkové filmy, později jsem si oblíbil Pentagon Six na středoformát a legendu – Prakticu na kinofilm. S bratrem Karlem jsme střídavě okupovali malou fotokomoru v podkroví rodinného domku ve Mšeně u Jablonce nad Nisou. Náš první, prastarý zvětšovák (obrovskou dřevěnou bednu), má bratr na památku ještě stále vystaven ve svém pokoji.
Dnes se věnuji převážně dokumentární fotografii a s digitálním Canonem a spoustou objektivů, kroužků, filtrů a hromadou dalšího, nutného harampádí jezdím po celé Evropě, Skandinávii, Balkánu a dalších lokalitách. Měl jsem možnost fotit i brazilské Indiány v Amazonii. Na svých cestách sbírám pracovní materiál a zároveň si tady mohu ukojit i svou největší vášeň, krajinářskou fotografii.
Pevný stativ, snímání krajiny převážně ve třech expozicích pro případnou práci s HDR a následné objevování světla a barevného, dynamického rozsahu je pro mne neobyčejným dobrodružstvím. Dokážu si pak s jednou fotografií hrát u počítače často celé hodiny, než jsem spokojen s výsledkem.
Abych mohl ekonomicky náročné cesty po vzdálených končinách absolvovat, musel jsem podstoupit určitý kompromis. Po návratu z Jižní Ameriky jsem byl finančně zcela vyčerpán, měl jsem však spoustu dalších plánů jak s Balkánem, tak se Skandinávií.
Sponzoři dnes již vyhynuli stejně jako kdysi dinosauři. Peníze nebyly ani na domácnost, ani na cesty. Rozšířil jsem si tedy svůj řidičský průkaz z vojny o profesní způsobilost na kamiony, našel si spediční firmu, která do zmíněných oblastí jezdila a nechával se najmout jako řidič kamionu. Tím jsem zabil dvě mouchy jednou ranou. Pokryl náklady i zajistil pravidelný příjem pro rodinu. Kamion byl potom několik let mým karavanem, fotokomorou i hotelem. Poznal jsem několik majitelů dopravních společností. V některých jsem se hluboce zklamal, na některé vzpomínám rád. V každém případě jsem se však mohl na vlastní kůži přesvědčit, jak nelehký a nebezpečný je život řidičů LKV a jak je u nás finančně hluboko podhodnocen proti vyspělejším zemím. Obsáhlejší reportáž na téma řidiči versus zaměstnavatelé a celníci jsem publikoval v č. časopisu „Truck Magazín“, se kterým pravidelně spolupracuji a ve kterém mé reportáže o Balkánu a Skandinávii pravidelně vycházejí v tištěné formě již několik let.
Povinné pauzy k odpočinku v délce 11, 24, nebo 48 hodin jsem na svých cestách využíval pro svou práci dokumentárního fotografa. Ve chvílích, kdy ostatní řidiči zaléhali ve svých kamionech k videu a otvírali zásoby pivka, já bral na záda fotobatoh a stativ, usedal na kolo, které jsem vozil s sebou, a vyrážel na lov obrázků a zajímavostí. Nyní už své foto expedice absolvuji s vlastní dodávkou.
Všechny fotografie jsou upravovány a tištěny ve vlastní dílně.

Monitor Eizo FlexScan F930 (dnes již vyměněn za modernější DELL), desetibarevná tiskárna Canon Pixma PRO 9500 A3+
Jan Krása, Pobřežní 19, 466 04 Jablonec nad Nisou,             

https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js

Na prahu života a smrti

Kapitola z knihy „Kamionem divokým Balkánem“

Březen 2008.
Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.
Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva.
Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.
V těchto končinách se rychle stmívá.
Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu.
Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu.
CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.
Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti „U medvědů“ za Sibiu a zalehnout ke spánku.
Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe.
Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal.
Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou.
Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.
Musel jsem ale rychle řešit situaci.
Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout.
Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři.
Děj se vůle Aláhova, říkám si, strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.
Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném.
Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe.
Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.
Ten den při mně museli stát všichni svatí.
Vylézám pomalu z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici.
Dál už jsem tu noc nepokračoval.
Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok.
Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko.
Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.
Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla.
Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct.
Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.
Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky napsat.
Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.
Probudily mne něčí hlasy.
Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět pokuřujících Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.
Byl to jeden ze dnů, na které do smrti nezapomenu.