Reportáž o korupci úředníků

Novodobí lapkové

Rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci na Balkáně v prvním desetiletí tohoto století

Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáte dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy. Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.

Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu účelu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.

Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. června 2009.

Pomalu přejíždím váhu a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým technickým průkazem, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve odsunula mé peníze do vzdálenosti, kam jsem skrz stažené okénko nemohl dosáhnout, a povídá: „ Máte na druhé nápravě 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“, povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.

Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek vytiskla, vyjmula z tiskárny, zmačkala, a hodila do koše. Mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.

Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval zpět své peníze, nebo zavolám policii. „ Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „ My na vás podáme žalobu za napadení a urážku úřední osoby a necháme vás zavřít!“ Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.

Samozřejmě, že mne později cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál. „ To předpokládám. Dejte 100 EUR. Napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a ty jsem musel druhý den dodat do místa přes 450 km vzdáleného. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.

Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jednou jsem jel z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.

Policista obchází auto, nic nenachází. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám špatný vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. “ Problém “ praví policista. “ Dejte mi váš pas! „

Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy “ ne tak „, mi ho vrací zpět. Vkládám tedy do pasu obvyklou, deseti eurovou bankovku.Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet.

Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na několik hodin odstaví a budete čekat, až vás pustí dál. Dvě eura každý raději dá a představuje si plat úředníka celní správy se dvěma eury od cca tisíce řidičů kamionů, kteří tudy denně projedou. Slušný výdělek za zápis čísla pasu do počítače.

Něco málo o mně

Transylvánské Alpy

Dobrý den.                                                                                                    

Jmenuji se Jan Krása, v roce 2019 mi bylo 68 let a mezi přáteli fotografy a věčnými tuláky jsem znám jako Scippy, nebo prostě Klokan.
Fotografii se věnuji s určitými přestávkami již přes 50 let. Začínal jsem ještě jako kluk se starými, měchovými aparáty na svitkové filmy, později jsem si oblíbil Pentagon Six na středoformát a legendu – Prakticu na kinofilm. S bratrem Karlem jsme střídavě okupovali malou fotokomoru v podkroví rodinného domku ve Mšeně u Jablonce nad Nisou. Náš první, prastarý zvětšovák (obrovskou dřevěnou bednu), má bratr na památku ještě stále vystaven ve svém pokoji.
Dnes se věnuji převážně dokumentární fotografii a s digitálním Canonem a spoustou objektivů, kroužků, filtrů a hromadou dalšího, nutného harampádí jezdím po celé Evropě, Skandinávii, Balkánu a dalších lokalitách. Měl jsem možnost fotit i brazilské Indiány v Amazonii. Na svých cestách sbírám pracovní materiál a zároveň si tady mohu ukojit i svou největší vášeň, krajinářskou fotografii.
Pevný stativ, snímání krajiny převážně ve třech expozicích pro případnou práci s HDR a následné objevování světla a barevného, dynamického rozsahu je pro mne neobyčejným dobrodružstvím. Dokážu si pak s jednou fotografií hrát u počítače často celé hodiny, než jsem spokojen s výsledkem.
Abych mohl ekonomicky náročné cesty po vzdálených končinách absolvovat, musel jsem podstoupit určitý kompromis. Po návratu z Jižní Ameriky jsem byl finančně zcela vyčerpán, měl jsem však spoustu dalších plánů jak s Balkánem, tak se Skandinávií.
Sponzoři dnes již vyhynuli stejně jako kdysi dinosauři. Peníze nebyly ani na domácnost, ani na cesty. Rozšířil jsem si tedy svůj řidičský průkaz z vojny o profesní způsobilost na kamiony, našel si spediční firmu, která do zmíněných oblastí jezdila a nechával se najmout jako řidič kamionu. Tím jsem zabil dvě mouchy jednou ranou. Pokryl náklady i zajistil pravidelný příjem pro rodinu. Kamion byl potom několik let mým karavanem, fotokomorou i hotelem. Poznal jsem několik majitelů dopravních společností. V některých jsem se hluboce zklamal, na některé vzpomínám rád. V každém případě jsem se však mohl na vlastní kůži přesvědčit, jak nelehký a nebezpečný je život řidičů LKV a jak je u nás finančně hluboko podhodnocen proti vyspělejším zemím. Obsáhlejší reportáž na téma řidiči versus zaměstnavatelé a celníci jsem publikoval v č. časopisu „Truck Magazín“, se kterým pravidelně spolupracuji a ve kterém mé reportáže o Balkánu a Skandinávii pravidelně vycházejí v tištěné formě již několik let.
Povinné pauzy k odpočinku v délce 11, 24, nebo 48 hodin jsem na svých cestách využíval pro svou práci dokumentárního fotografa. Ve chvílích, kdy ostatní řidiči zaléhali ve svých kamionech k videu a otvírali zásoby pivka, já bral na záda fotobatoh a stativ, usedal na kolo, které jsem vozil s sebou, a vyrážel na lov obrázků a zajímavostí. Nyní už své foto expedice absolvuji s vlastní dodávkou.
Všechny fotografie jsou upravovány a tištěny ve vlastní dílně.

Monitor Eizo FlexScan F930 (dnes již vyměněn za modernější DELL), desetibarevná tiskárna Canon Pixma PRO 9500 A3+
Jan Krása, Pobřežní 19, 466 04 Jablonec nad Nisou,             

https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js