Průvodce pobřežím Jadranu 2 – DUBROVNÍK

“ Ti, kteří hledají ráj na zemi, musí navštívit Dubrovník “ … George Bernard Shaw

     Dubrovník je rozhodně nejzajímavější dominantou jadranského pobřeží. Proto je toto město s netknutými hradbami oklopujícími celé město v délce 1940 m, dnes právem pod ochranou UNESCO.

Dubrovník, původním názvem Ragusa, je zahalen spoustou tajemství. Nejpravděpodobněji jej založili uprchlíci z vypleněné římské osady Epidaurum ( dnešní Cavtat ) v 7. století našeho letopočtu. Obsadili tehdy skalnatý ostrůvek Laus, kde se cítili zcela bezpečně. Z jedné strany byl chráněn skálou a z druhé průlivem, do které větší lodě nevpluly.  Městečko na ostrůvku se rozrůstalo a původní obyvatelé se mísili s Dalmatinci. V té době se začal stále více používat název Dubrovník podle dubových lesů, které zdejší oblast pokrývaly. Úžina se od  11. století  stávala díky zanášení a poklesu vody stále mělčí, až nakonec ostrov srostl s pevninou v místech, kde je dnes nejslavnější dubrovnická ulice Strandum.

     Dubrovník má velice bohatou historii.  Do knížky, ze které je tato kapitola, se ani desetina  z těch nejzajímavějších příběhů a dat nemůže vejít.  Do tohoto blogu předkládám alespoň několik fotografií a zajímavostí.  Na začátku bych rád zmínil vztah našeho národa k tomuto významnému městu.

V roce 1392 vstoupil do tehdejšího hlavního města dubrovnické republiky, která měla pouhých 1375 km2,  a byla jednou z nejmenších středozemních obchodních republik, český a uherský král Zikmund Lucemburský. V Chorvatsku a Uhersku neměl tak špatnou pověst jako u nás. Prvními turisty v Dubrovníku byli údajně také Češi, a to ve zdejším hotelu Imperiál u Pilské brány. Zajímavá je i skutečnost, že Křižíkova tramvaj jezdila městem až do r. 1986

      Dubrovník leží  až na nejjižnější části Chorvatska, v teplém, středozemním podnebí. Proto se tady kromě středozemní vegetace daří i vegetaci subtropické, se sadbami voňavých citronů grepů a mandarinek či kivi. Renesanční zahrady středovekých paláců a klášterů zdobí vzrostlé palmy a agáve.

Nejzajímavější objekty tohoto nádherného města vidíte na mých fotografiích.

Minčeta :

Nejvysunutější a největší obranná věž opevnění. Chrání pevninskou část hradeb. Stavbu věže zahájili ve 13. století stavitelé z Benátek (Nicifor Ranjina) a dokončil ji slavný rodák ze Zadaru, Juraj Dalmatinec, proslulý stavitel renesančních měst a katedrál.

Pevnost svatého Jana (Sveti Ivan):

Chránila starý městský přístav, který měl pro republiku klíčový význam. Původní stavba ze 14. století má dnešní podobu ze 16. stol. V pevnosti je Námořní muzeum a akvárium s 27 akvárii s faunou a flórou středomoří.

Pevnost Bokar – Hvězdná:

Další součást hradeb, chránící přístup ze západu a z volného moře. Postavil ji florenťan Micholezzo v letech 1461-1463. Dnes se v ní konají slavnosti letního Dubrovnického festivalu.

Pevnost Revelin:

Postavena v roce 1462, kdy se Dubrovnická republika nejvíce obávala vpádu Turků. Stavba je tak důkladná, že nebyla poškozena ani velkým zemětřesením v r. 1667. Jednu dobu plnila funkci městské radnice, zasedala tu městská rada a byly zde uschovány městské pokladnice a klenotnice.

Zvláštní postavení měla i Tvrz „Mrtvý zvon„, která chránila jižní pás hradeb z mořské strany. Leží mezi pevnostmi Bokar a Sveti Ivan. Byla vybavena největším počtem děl.

Pevnost Lovrijenac:

Tato pevnost stojí osamoceně na skále vysoké 37m a měla důležitý úkol. Hlídala město před nebezpečím  a měla jej včas varovat. Pochází už z 11. století  a nejsilnější zdi jsou až 12 m silné. Její tvar a podoba je mnoha lidem dobře známá. Na jejích hradbách se točilo setkání Hamleta s duchem svého zavražděného otce.

Pilská brána:

Hlavní vstup do města od západu, mnohonásobně chráněný bastiliony. Původní kamenný most je z r. 1397 od stavitele Ivana ze Sieny, dnešní podoba je z r.1537 od Paskoje Miličeviče. Doplňoval ji ještě dřevěný zdvihací most.

Pločská brána:

Vchod do města od východu. Tato brána byla spolu se starým přístavem chráněna pevností Revelin. V případě obou těchto hlavních bran musel návštěvník projít několika vchody. Tím byla obrana města ještě více zabezpečena.

Do centra městské čtvrti vedou ještě vchody:  Brana Ponte – přístavní a Brana Rybárna.

Všechny brány jsou konstruovány tak, aby přístup do města nebyl přímý. Prochází se několika křivolakými průchody a vchody, což násobilo sílu obránců městských hradeb o celkové délce 1940m

Sveti Vlaho ( Svatý Blažej) Patron města:

S touto postavou se setkáte při prohlídce města hned několikrát. Má svátek 3. února a již od dob dubrovnické republiky se tento den slaví s velkou pompou. Svatý Blažej byl umučen v r.316, nebo 317 ve městě Sebasa v Malé Arménii za vlády císaře Diokleciána. Patronem města se stal v r. 972. Benátky tehdy připravovaly přepadení města. Mladému knězi se Svatý Blažej zjevil a dubrovnické před vojenskou akcí Benátčanů varoval.

Kostel Svatého Spasitele:

Malý, renesanční kostel postavený na počest odolání města ničivému zemětřesení v r.1520. Bez pohromy odolal i velkému zemětřesení v r. 1667. Postavil jej stavitel Petar Adrijič z Korčuly.

Klášter Klarisek:

Stojí vpravo od Pilské brány. Tento klášter patřil mezi nejdůstojnější ženské kláštery republiky v 15. století.

Onofriova kašna:

Stojí na náměstí u Pilské brány. Město nemělo v minulosti pitnou vodu. Ta se přiváděla z 12 km vzdáleného pramene Šumet a vyvěrala v Onofriově kašně, vystavěné r. 1438 neapolským konstruktérem Onofrio della Cava. Toto dílo by samo o sobě vydalo na jednu velkou kapitolu.

Františkánský klášter:

Stojí vlevo od Piské brány. Postaven ve 13, století

Strandum, nebo-li Placa:

Nejživější ulice města. Krásná, stále naleštěná dlažba byla položena r.1468 a pod touto dlažbou vedlo vodovodní potrubí na nejkrásnější náměstí Luža.

Atmosféra, která na vás dýchá ze všech koutů tohoto nádherného města, je neopakovatelná. Určitě se sem ještě vrátím.

FOTOGRAFIE V PLNÉM ROZLIŠENI NA FOTOBANCE https://www.dreamstime.com/jkrasa_info#res10796563

Něco málo o mně

Transylvánské Alpy

Dobrý den.                                                                                                    

Jmenuji se Jan Krása, v roce 2019 mi bylo 68 let a mezi přáteli fotografy a věčnými tuláky jsem znám jako Scippy, nebo prostě Klokan.
Fotografii se věnuji s určitými přestávkami již přes 50 let. Začínal jsem ještě jako kluk se starými, měchovými aparáty na svitkové filmy, později jsem si oblíbil Pentagon Six na středoformát a legendu – Prakticu na kinofilm. S bratrem Karlem jsme střídavě okupovali malou fotokomoru v podkroví rodinného domku ve Mšeně u Jablonce nad Nisou. Náš první, prastarý zvětšovák (obrovskou dřevěnou bednu), má bratr na památku ještě stále vystaven ve svém pokoji.
Dnes se věnuji převážně dokumentární fotografii a s digitálním Canonem a spoustou objektivů, kroužků, filtrů a hromadou dalšího, nutného harampádí jezdím po celé Evropě, Skandinávii, Balkánu a dalších lokalitách. Měl jsem možnost fotit i brazilské Indiány v Amazonii. Na svých cestách sbírám pracovní materiál a zároveň si tady mohu ukojit i svou největší vášeň, krajinářskou fotografii.
Pevný stativ, snímání krajiny převážně ve třech expozicích pro případnou práci s HDR a následné objevování světla a barevného, dynamického rozsahu je pro mne neobyčejným dobrodružstvím. Dokážu si pak s jednou fotografií hrát u počítače často celé hodiny, než jsem spokojen s výsledkem.
Abych mohl ekonomicky náročné cesty po vzdálených končinách absolvovat, musel jsem podstoupit určitý kompromis. Po návratu z Jižní Ameriky jsem byl finančně zcela vyčerpán, měl jsem však spoustu dalších plánů jak s Balkánem, tak se Skandinávií.
Sponzoři dnes již vyhynuli stejně jako kdysi dinosauři. Peníze nebyly ani na domácnost, ani na cesty. Rozšířil jsem si tedy svůj řidičský průkaz z vojny o profesní způsobilost na kamiony, našel si spediční firmu, která do zmíněných oblastí jezdila a nechával se najmout jako řidič kamionu. Tím jsem zabil dvě mouchy jednou ranou. Pokryl náklady i zajistil pravidelný příjem pro rodinu. Kamion byl potom několik let mým karavanem, fotokomorou i hotelem. Poznal jsem několik majitelů dopravních společností. V některých jsem se hluboce zklamal, na některé vzpomínám rád. V každém případě jsem se však mohl na vlastní kůži přesvědčit, jak nelehký a nebezpečný je život řidičů LKV a jak je u nás finančně hluboko podhodnocen proti vyspělejším zemím. Obsáhlejší reportáž na téma řidiči versus zaměstnavatelé a celníci jsem publikoval v č. časopisu „Truck Magazín“, se kterým pravidelně spolupracuji a ve kterém mé reportáže o Balkánu a Skandinávii pravidelně vycházejí v tištěné formě již několik let.
Povinné pauzy k odpočinku v délce 11, 24, nebo 48 hodin jsem na svých cestách využíval pro svou práci dokumentárního fotografa. Ve chvílích, kdy ostatní řidiči zaléhali ve svých kamionech k videu a otvírali zásoby pivka, já bral na záda fotobatoh a stativ, usedal na kolo, které jsem vozil s sebou, a vyrážel na lov obrázků a zajímavostí. Nyní už své foto expedice absolvuji s vlastní dodávkou.
Všechny fotografie jsou upravovány a tištěny ve vlastní dílně.

Monitor Eizo FlexScan F930 (dnes již vyměněn za modernější DELL), desetibarevná tiskárna Canon Pixma PRO 9500 A3+
Jan Krása, Pobřežní 19, 466 04 Jablonec nad Nisou,             

https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js