Průvodce pobřežím Jadranu 2 – DUBROVNÍK

“ Ti, kteří hledají ráj na zemi, musí navštívit Dubrovník “ … George Bernard Shaw

     Dubrovník je rozhodně nejzajímavější dominantou jadranského pobřeží. Proto je toto město s netknutými hradbami oklopujícími celé město v délce 1940 m, dnes právem pod ochranou UNESCO.

Dubrovník, původním názvem Ragusa, je zahalen spoustou tajemství. Nejpravděpodobněji jej založili uprchlíci z vypleněné římské osady Epidaurum ( dnešní Cavtat ) v 7. století našeho letopočtu. Obsadili tehdy skalnatý ostrůvek Laus, kde se cítili zcela bezpečně. Z jedné strany byl chráněn skálou a z druhé průlivem, do které větší lodě nevpluly.  Městečko na ostrůvku se rozrůstalo a původní obyvatelé se mísili s Dalmatinci. V té době se začal stále více používat název Dubrovník podle dubových lesů, které zdejší oblast pokrývaly. Úžina se od  11. století  stávala díky zanášení a poklesu vody stále mělčí, až nakonec ostrov srostl s pevninou v místech, kde je dnes nejslavnější dubrovnická ulice Strandum.

     Dubrovník má velice bohatou historii.  Do knížky, ze které je tato kapitola, se ani desetina  z těch nejzajímavějších příběhů a dat nemůže vejít.  Do tohoto blogu předkládám alespoň několik fotografií a zajímavostí.  Na začátku bych rád zmínil vztah našeho národa k tomuto významnému městu.

V roce 1392 vstoupil do tehdejšího hlavního města dubrovnické republiky, která měla pouhých 1375 km2,  a byla jednou z nejmenších středozemních obchodních republik, český a uherský král Zikmund Lucemburský. V Chorvatsku a Uhersku neměl tak špatnou pověst jako u nás. Prvními turisty v Dubrovníku byli údajně také Češi, a to ve zdejším hotelu Imperiál u Pilské brány. Zajímavá je i skutečnost, že Křižíkova tramvaj jezdila městem až do r. 1986

      Dubrovník leží  až na nejjižnější části Chorvatska, v teplém, středozemním podnebí. Proto se tady kromě středozemní vegetace daří i vegetaci subtropické, se sadbami voňavých citronů grepů a mandarinek či kivi. Renesanční zahrady středovekých paláců a klášterů zdobí vzrostlé palmy a agáve.

Nejzajímavější objekty tohoto nádherného města vidíte na mých fotografiích.

Minčeta :

Nejvysunutější a největší obranná věž opevnění. Chrání pevninskou část hradeb. Stavbu věže zahájili ve 13. století stavitelé z Benátek (Nicifor Ranjina) a dokončil ji slavný rodák ze Zadaru, Juraj Dalmatinec, proslulý stavitel renesančních měst a katedrál.

Pevnost svatého Jana (Sveti Ivan):

Chránila starý městský přístav, který měl pro republiku klíčový význam. Původní stavba ze 14. století má dnešní podobu ze 16. stol. V pevnosti je Námořní muzeum a akvárium s 27 akvárii s faunou a flórou středomoří.

Pevnost Bokar – Hvězdná:

Další součást hradeb, chránící přístup ze západu a z volného moře. Postavil ji florenťan Micholezzo v letech 1461-1463. Dnes se v ní konají slavnosti letního Dubrovnického festivalu.

Pevnost Revelin:

Postavena v roce 1462, kdy se Dubrovnická republika nejvíce obávala vpádu Turků. Stavba je tak důkladná, že nebyla poškozena ani velkým zemětřesením v r. 1667. Jednu dobu plnila funkci městské radnice, zasedala tu městská rada a byly zde uschovány městské pokladnice a klenotnice.

Zvláštní postavení měla i Tvrz „Mrtvý zvon„, která chránila jižní pás hradeb z mořské strany. Leží mezi pevnostmi Bokar a Sveti Ivan. Byla vybavena největším počtem děl.

Pevnost Lovrijenac:

Tato pevnost stojí osamoceně na skále vysoké 37m a měla důležitý úkol. Hlídala město před nebezpečím  a měla jej včas varovat. Pochází už z 11. století  a nejsilnější zdi jsou až 12 m silné. Její tvar a podoba je mnoha lidem dobře známá. Na jejích hradbách se točilo setkání Hamleta s duchem svého zavražděného otce.

Pilská brána:

Hlavní vstup do města od západu, mnohonásobně chráněný bastiliony. Původní kamenný most je z r. 1397 od stavitele Ivana ze Sieny, dnešní podoba je z r.1537 od Paskoje Miličeviče. Doplňoval ji ještě dřevěný zdvihací most.

Pločská brána:

Vchod do města od východu. Tato brána byla spolu se starým přístavem chráněna pevností Revelin. V případě obou těchto hlavních bran musel návštěvník projít několika vchody. Tím byla obrana města ještě více zabezpečena.

Do centra městské čtvrti vedou ještě vchody:  Brana Ponte – přístavní a Brana Rybárna.

Všechny brány jsou konstruovány tak, aby přístup do města nebyl přímý. Prochází se několika křivolakými průchody a vchody, což násobilo sílu obránců městských hradeb o celkové délce 1940m

Sveti Vlaho ( Svatý Blažej) Patron města:

S touto postavou se setkáte při prohlídce města hned několikrát. Má svátek 3. února a již od dob dubrovnické republiky se tento den slaví s velkou pompou. Svatý Blažej byl umučen v r.316, nebo 317 ve městě Sebasa v Malé Arménii za vlády císaře Diokleciána. Patronem města se stal v r. 972. Benátky tehdy připravovaly přepadení města. Mladému knězi se Svatý Blažej zjevil a dubrovnické před vojenskou akcí Benátčanů varoval.

Kostel Svatého Spasitele:

Malý, renesanční kostel postavený na počest odolání města ničivému zemětřesení v r.1520. Bez pohromy odolal i velkému zemětřesení v r. 1667. Postavil jej stavitel Petar Adrijič z Korčuly.

Klášter Klarisek:

Stojí vpravo od Pilské brány. Tento klášter patřil mezi nejdůstojnější ženské kláštery republiky v 15. století.

Onofriova kašna:

Stojí na náměstí u Pilské brány. Město nemělo v minulosti pitnou vodu. Ta se přiváděla z 12 km vzdáleného pramene Šumet a vyvěrala v Onofriově kašně, vystavěné r. 1438 neapolským konstruktérem Onofrio della Cava. Toto dílo by samo o sobě vydalo na jednu velkou kapitolu.

Františkánský klášter:

Stojí vlevo od Piské brány. Postaven ve 13, století

Strandum, nebo-li Placa:

Nejživější ulice města. Krásná, stále naleštěná dlažba byla položena r.1468 a pod touto dlažbou vedlo vodovodní potrubí na nejkrásnější náměstí Luža.

Atmosféra, která na vás dýchá ze všech koutů tohoto nádherného města, je neopakovatelná. Určitě se sem ještě vrátím.

FOTOGRAFIE V PLNÉM ROZLIŠENI NA FOTOBANCE https://www.dreamstime.com/jkrasa_info#res10796563

Průvodce pobřežím Jadranu 1 – Podaca

     Původní stará část obce Podaca, která stála u zrodu nové éry osady, utrpěla v roce 1962 zemětřesení, které následně mnoho obyvatel doslova vyhnalo z tohoto jinak klidného a příjemného místa k pobřeží. Ve staré části, která se nazývá Gornja Podaca, najdete ještě několik zajímavých budov a památek, které vám doporučuji vidět na vlastní oči. Velká zemětřesení v přímořských oblastech vlastně odstartovala velký turistický rozvoj v Chorvatsku. Vláda tehdy učinila velice moudrý krok a věnovala lidem postiženým katastrofou pozemky na pobřeží Jadranu. Tak vznikly nové penziony a hotely přímo u moře. Díky přírodním katastrofám tudíž dnes máme dostatek ubytování v těch nekrásnějších lokalitách od Istrie až k oblastem kolem Dubrovníku

Ale zpět k Podače.

     Najdete zde předrománský kostel sv. Jana Křtitele. Jeho základy pocházejí z 12. až 13. století. V té době se také začalo v jeho okolí stavět, a tak vznikla původní osada. Opodál na skále stojí polozbořená opevněná věž ze 17. století, která sloužila na obranu před tureckými nájezdy. Dnes už zde stojí jen část původní věže a zbytky hradeb. Další zajímavou stavbou je kostel sv. Ivana s hrobkou rodu Kačiců. V dnešní nové Podače dole u moře najdete vše, co k příjemnému odpočinku potřebujete. Jsou zde restaurace, obchody, krásné oblázkové pláže, i malý, turistický přístav. Můžete si zde najmout loď na návštěvu Pelješacu, Hvaru, či Korčuly, nebo si můžete zajet pravidelným linkovým autobusem do Dubrovníku. Ten je opravdovou perlou Jadranu. Sjezdil jsem obrovský kus světa, ale Dubrovník považuji za jedno z nejkrásnějších měst, které jsem kdy viděl. Ale o tom až příště.  

Něco málo o mně

Transylvánské Alpy

Dobrý den.                                                                                                    

Jmenuji se Jan Krása, v roce 2019 mi bylo 68 let a mezi přáteli fotografy a věčnými tuláky jsem znám jako Scippy, nebo prostě Klokan.
Fotografii se věnuji s určitými přestávkami již přes 50 let. Začínal jsem ještě jako kluk se starými, měchovými aparáty na svitkové filmy, později jsem si oblíbil Pentagon Six na středoformát a legendu – Prakticu na kinofilm. S bratrem Karlem jsme střídavě okupovali malou fotokomoru v podkroví rodinného domku ve Mšeně u Jablonce nad Nisou. Náš první, prastarý zvětšovák (obrovskou dřevěnou bednu), má bratr na památku ještě stále vystaven ve svém pokoji.
Dnes se věnuji převážně dokumentární fotografii a s digitálním Canonem a spoustou objektivů, kroužků, filtrů a hromadou dalšího, nutného harampádí jezdím po celé Evropě, Skandinávii, Balkánu a dalších lokalitách. Měl jsem možnost fotit i brazilské Indiány v Amazonii. Na svých cestách sbírám pracovní materiál a zároveň si tady mohu ukojit i svou největší vášeň, krajinářskou fotografii.
Pevný stativ, snímání krajiny převážně ve třech expozicích pro případnou práci s HDR a následné objevování světla a barevného, dynamického rozsahu je pro mne neobyčejným dobrodružstvím. Dokážu si pak s jednou fotografií hrát u počítače často celé hodiny, než jsem spokojen s výsledkem.
Abych mohl ekonomicky náročné cesty po vzdálených končinách absolvovat, musel jsem podstoupit určitý kompromis. Po návratu z Jižní Ameriky jsem byl finančně zcela vyčerpán, měl jsem však spoustu dalších plánů jak s Balkánem, tak se Skandinávií.
Sponzoři dnes již vyhynuli stejně jako kdysi dinosauři. Peníze nebyly ani na domácnost, ani na cesty. Rozšířil jsem si tedy svůj řidičský průkaz z vojny o profesní způsobilost na kamiony, našel si spediční firmu, která do zmíněných oblastí jezdila a nechával se najmout jako řidič kamionu. Tím jsem zabil dvě mouchy jednou ranou. Pokryl náklady i zajistil pravidelný příjem pro rodinu. Kamion byl potom několik let mým karavanem, fotokomorou i hotelem. Poznal jsem několik majitelů dopravních společností. V některých jsem se hluboce zklamal, na některé vzpomínám rád. V každém případě jsem se však mohl na vlastní kůži přesvědčit, jak nelehký a nebezpečný je život řidičů LKV a jak je u nás finančně hluboko podhodnocen proti vyspělejším zemím. Obsáhlejší reportáž na téma řidiči versus zaměstnavatelé a celníci jsem publikoval v č. časopisu „Truck Magazín“, se kterým pravidelně spolupracuji a ve kterém mé reportáže o Balkánu a Skandinávii pravidelně vycházejí v tištěné formě již několik let.
Povinné pauzy k odpočinku v délce 11, 24, nebo 48 hodin jsem na svých cestách využíval pro svou práci dokumentárního fotografa. Ve chvílích, kdy ostatní řidiči zaléhali ve svých kamionech k videu a otvírali zásoby pivka, já bral na záda fotobatoh a stativ, usedal na kolo, které jsem vozil s sebou, a vyrážel na lov obrázků a zajímavostí. Nyní už své foto expedice absolvuji s vlastní dodávkou.
Všechny fotografie jsou upravovány a tištěny ve vlastní dílně.

Monitor Eizo FlexScan F930 (dnes již vyměněn za modernější DELL), desetibarevná tiskárna Canon Pixma PRO 9500 A3+
Jan Krása, Pobřežní 19, 466 04 Jablonec nad Nisou,             

https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js