Reportáž o korupci úředníků

Novodobí lapkové

Rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci na Balkáně v prvním desetiletí tohoto století

Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáte dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy. Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.

Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu účelu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.

Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. června 2009.

Pomalu přejíždím váhu a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým technickým průkazem, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve odsunula mé peníze do vzdálenosti, kam jsem skrz stažené okénko nemohl dosáhnout, a povídá: „ Máte na druhé nápravě 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“, povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.

Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek vytiskla, vyjmula z tiskárny, zmačkala, a hodila do koše. Mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.

Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval zpět své peníze, nebo zavolám policii. „ Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „ My na vás podáme žalobu za napadení a urážku úřední osoby a necháme vás zavřít!“ Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.

Samozřejmě, že mne později cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál. „ To předpokládám. Dejte 100 EUR. Napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a ty jsem musel druhý den dodat do místa přes 450 km vzdáleného. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.

Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jednou jsem jel z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.

Policista obchází auto, nic nenachází. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám špatný vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. “ Problém “ praví policista. “ Dejte mi váš pas! „

Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy “ ne tak „, mi ho vrací zpět. Vkládám tedy do pasu obvyklou, deseti eurovou bankovku.Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet.

Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na několik hodin odstaví a budete čekat, až vás pustí dál. Dvě eura každý raději dá a představuje si plat úředníka celní správy se dvěma eury od cca tisíce řidičů kamionů, kteří tudy denně projedou. Slušný výdělek za zápis čísla pasu do počítače.

Baronův příběh

Caransebes

Někdy z jara roku 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum města Caransebes. Zrekonstruovaná katedrála a zachované základy té původní, která kdysi v dávných dobách vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.

            Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem českého kamionu, jedoucího přede mnou. To je dobrý zvyk po celé Evropě. Cesta tak ubíhá mnohem rychleji a je bezpečnější. Řidič ve předu může včas varovat zadní auta před možným nebezpečím na cestě. Povídali jsme o všem možném. Když kolega řečený „Baron“ zjistil, že tuto práci dělám z důvodu focení zdejších zajímavostí a psaní knihy o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbila následující:

            Jel tehdy plně naložen směrem na Bechet a přívoz přes Dunaj, někam do Bulharska. V oblastech mezi Craiovou a Sadovou, obývaných Romy, se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák splavený koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a surový romský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před samým vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců se koníkovi podlomily přední nohy a klesl na kolena. Brunátný vozka seskočil z kozlíku a hnal se s napřaženým bičem k hlavě nebohého zvířete.

            To už Baron, ač sám vyučen řezníkem, nevydržel. Bleskově vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat kde vlastně je, a že si v Rumunsku, v romské vesnici dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno. Ze všech stran se už sbíhali domorodci, včetně jednoho obra v jakési prapodivné uniformě.

            „Budou problémy“, blesklo baronovi hlavou a přemýšlel o možnosti obrany, nebo útěku. Přesto však ještě pomohl utýranému a třesoucímu se koníkovi na nohy. Celý příběh měl však ku podivu nečekaný konec.

            Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na vrchol kopce. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil a chvilku mu upřeně hleděl do očí. Potom se usmál, levou ruku mu položil na rameno a pravou mu podával.  Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se, a z posuňků, které směřovali k zamračenému vozkovi bylo jasné, co si o něm asi myslí.

            Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdy nikdo nedostal. Že je to tam jenom samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.

Balada o divokých koních

BREZOI – RUMUNSKO

Stojím u rumunské řeky Lotru, v hlubokém údolí, mezi horami Vf. Robului (1899m) a Preota (1954m).

Kochám se divokou krásou karpatské přírody, batoh na zádech, fotoaparát připravený na krku, když slyším tiché, ostražité zaržání. Ohlédnu se, opatrně usedám na kámen a ani se nehnu. Z kopců přichází téměř neslyšně stádečko neokovaných koní. Vpředu hřebec, vůdce stáda, hodnotí situaci. Ohlédne se po ostatních a pomalu, stále mě sledujíc pohledem, přistupuje k řece. Ponoří svou krásnou hlavu do vody a začíná tichounce, jak to umí snad jen tito nádherní tvorové, pít. Odfrkne, pohodí hlavou směrem ke stádečku a to pomalu vchází do řeky za svým vůdcem. Pak už si mne nevšímají a neruší je ani cvakání spouště. Vychutnávají si v 37 stupňovém vedru chladivé účinky proudící řeky, cachtají se a dovádějí a dovolují mi tyto neopakovatelné zážitky zachytit obrazem.

Vydržel bych tam sedět a dívat se na ně do nekonečna. Po hodině však stejně klidně, jak přišli, odcházejí zpět do kopců. Seděl jsem ještě dlouho na břehu řeky a prožíval znova a znova ty úžasné chvilky klidu a přátelství a bylo mi hrozně dobře.  Vezmi čert všechny problémy na rumunských silnicích, trápení s celními úředníky, zkorumpovanou rumunskou policií apod. Kdo jednou poznal krásu divoké přírody Karpat, vždycky se sem bude chtít opět vrátit.

Na prahu života a smrti

Kapitola z knihy „Kamionem divokým Balkánem“

Březen 2008.
Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.
Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva.
Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.
V těchto končinách se rychle stmívá.
Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu.
Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu.
CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.
Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti „U medvědů“ za Sibiu a zalehnout ke spánku.
Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe.
Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal.
Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou.
Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.
Musel jsem ale rychle řešit situaci.
Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout.
Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři.
Děj se vůle Aláhova, říkám si, strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.
Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném.
Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe.
Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.
Ten den při mně museli stát všichni svatí.
Vylézám pomalu z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici.
Dál už jsem tu noc nepokračoval.
Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok.
Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko.
Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.
Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla.
Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct.
Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.
Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky napsat.
Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.
Probudily mne něčí hlasy.
Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět pokuřujících Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.
Byl to jeden ze dnů, na které do smrti nezapomenu.

Kapitoly z fotoknih

„Kamionem divokým Balkánem“

„Královsví vlků“

Království vlků

Kousek od Calimanesti je stará, dnes již opuštěná benzinová pumpa. Tady se dá dobře zaparkovat přímo u silnice a hrozí poměrně malé nebezpečí, že by člověk po návratu z výletu auto nenalezl. Je tady dosti silný provoz.  Odtud vede lesní pěšina kolem prudce tekoucí řeky vzhůru, k horským vodopádům.

Do těchto končin se mi podařilo v minulosti zavítat pouze dvakrát a vyfotit jen jeden z vodopádů. Nazval jsem jej „Draculův pláč“. Za to jsem tady zažil nezapomenutelnou příhodu. Je to příběh o toleranci a vzájemné úctě, příběh, na který určitě nikdy nezapomenu.

Cestu k vodopádům znám a vím, že se prudké stoupání k vrcholům několikrát stáčí. Rozhodl jsem se tedy, že si ji tentokrát zkrátím lesem. Stativ s nasazeným fotoaparátem používám jako hůl a pomalu stoupám nahoru.  I když je v hustém lese chladněji než na cestě, na kterou se opírá prudké slunce, brzy se mi batoh s fotovýbavou lepí na záda a pomalu začínám litovat, že jsem raději nešel okolo. Na cestu stále nemohu narazit a už jsem zpocený jako kůň. Pak se přede mnou otevře malá planina a mohu si konečně odpočinout.

Usedám na pařez a chystám se shodit batoh ze zad, když zpozoruji pohyb v blízkém houští. Sedí tam malé štěně a upřeně mě pozoruje. Opatrně, pomaličku se zvedám, roztahuji nohy stativu, sundávám krytku z objektivu a zaostřuji. Jsem tak zabrán do čtení dat v hledáčku, přípravou kompozice a expozice, že úplně zapomínám na své okolí. Najednou začínám cítit, že něco není v pořádku. Jistě každý z vás někdy v životě poznal ten pocit… víte, že něco není tak, jak má být, ale zatím netušíte, co to je. Jen vám naskakuje husí kůže a cítíte podivné mrazení v zádech.  Pak jsem uslyšel tiché, varovné, hrdelní zvuky a pomalu zvedl hlavu od mušle aparátu.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Přiznám, že ve mně tehdy byla velice malá dušička. V duchu jsem se modlil a usilovně přemýšlel, jak se zachovat. Pokud by na mě všichni čtyři zaútočili, neměl bych nejmenší šanci. Pomalu, velice pomaličku, jako ve zpomaleném filmu jsem se narovnával a se stativem,

připraveným před sebou k chabé obraně pomaličku couval zpět ke stráni, po které jsem sem, nahoru přišel.

Na svahu jsem se musel na chviličku otočit, abych zkontroloval cestu. Když jsem se ohlédl zpět, planina byla jako vymetená. Po vlcích a štěněti ani památky, nikde nic. Vrátil jsem se dolů na cestu a zpět do auta. Udělal jsem si kafe a dlouho přemýšlel, k čemu to tady vlastně došlo. Snad mi pomohlo mé klidné počínání, které nezavdalo šelmám pocit ohrožení, snad tady sehrálo svou roli něco zcela jiného. Dodnes mě mrzí, že jsem nic z toho, co se tam tehdy událo, nevyfotografoval. Utěšuji se však myšlenkou, že je to snad i dobře. Je docela možné, že by ti divocí tvorové na cvakání spouště zareagovali zcela jinak. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek. Ono to s těmi vlky a Karkulkami asi nebude tak žhavé, jak se v pohádkách vypravuje.  Vlci v lidském rouše se chovají mnohdy mnohem hůře.

Něco málo o mně

Transylvánské Alpy

Dobrý den.                                                                                                    

Jmenuji se Jan Krása, v roce 2019 mi bylo 68 let a mezi přáteli fotografy a věčnými tuláky jsem znám jako Scippy, nebo prostě Klokan.
Fotografii se věnuji s určitými přestávkami již přes 50 let. Začínal jsem ještě jako kluk se starými, měchovými aparáty na svitkové filmy, později jsem si oblíbil Pentagon Six na středoformát a legendu – Prakticu na kinofilm. S bratrem Karlem jsme střídavě okupovali malou fotokomoru v podkroví rodinného domku ve Mšeně u Jablonce nad Nisou. Náš první, prastarý zvětšovák (obrovskou dřevěnou bednu), má bratr na památku ještě stále vystaven ve svém pokoji.
Dnes se věnuji převážně dokumentární fotografii a s digitálním Canonem a spoustou objektivů, kroužků, filtrů a hromadou dalšího, nutného harampádí jezdím po celé Evropě, Skandinávii, Balkánu a dalších lokalitách. Měl jsem možnost fotit i brazilské Indiány v Amazonii. Na svých cestách sbírám pracovní materiál a zároveň si tady mohu ukojit i svou největší vášeň, krajinářskou fotografii.
Pevný stativ, snímání krajiny převážně ve třech expozicích pro případnou práci s HDR a následné objevování světla a barevného, dynamického rozsahu je pro mne neobyčejným dobrodružstvím. Dokážu si pak s jednou fotografií hrát u počítače často celé hodiny, než jsem spokojen s výsledkem.
Abych mohl ekonomicky náročné cesty po vzdálených končinách absolvovat, musel jsem podstoupit určitý kompromis. Po návratu z Jižní Ameriky jsem byl finančně zcela vyčerpán, měl jsem však spoustu dalších plánů jak s Balkánem, tak se Skandinávií.
Sponzoři dnes již vyhynuli stejně jako kdysi dinosauři. Peníze nebyly ani na domácnost, ani na cesty. Rozšířil jsem si tedy svůj řidičský průkaz z vojny o profesní způsobilost na kamiony, našel si spediční firmu, která do zmíněných oblastí jezdila a nechával se najmout jako řidič kamionu. Tím jsem zabil dvě mouchy jednou ranou. Pokryl náklady i zajistil pravidelný příjem pro rodinu. Kamion byl potom několik let mým karavanem, fotokomorou i hotelem. Poznal jsem několik majitelů dopravních společností. V některých jsem se hluboce zklamal, na některé vzpomínám rád. V každém případě jsem se však mohl na vlastní kůži přesvědčit, jak nelehký a nebezpečný je život řidičů LKV a jak je u nás finančně hluboko podhodnocen proti vyspělejším zemím. Obsáhlejší reportáž na téma řidiči versus zaměstnavatelé a celníci jsem publikoval v č. časopisu „Truck Magazín“, se kterým pravidelně spolupracuji a ve kterém mé reportáže o Balkánu a Skandinávii pravidelně vycházejí v tištěné formě již několik let.
Povinné pauzy k odpočinku v délce 11, 24, nebo 48 hodin jsem na svých cestách využíval pro svou práci dokumentárního fotografa. Ve chvílích, kdy ostatní řidiči zaléhali ve svých kamionech k videu a otvírali zásoby pivka, já bral na záda fotobatoh a stativ, usedal na kolo, které jsem vozil s sebou, a vyrážel na lov obrázků a zajímavostí. Nyní už své foto expedice absolvuji s vlastní dodávkou.
Všechny fotografie jsou upravovány a tištěny ve vlastní dílně.

Monitor Eizo FlexScan F930 (dnes již vyměněn za modernější DELL), desetibarevná tiskárna Canon Pixma PRO 9500 A3+
Jan Krása, Pobřežní 19, 466 04 Jablonec nad Nisou,             

https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js