Archiv štítku: řeka

Vrchol hory Jizery – Jizerské hory

Na vrcholu Jizery
Jizera (německy Siechhübel) je se svými 1122 m n. m. druhá nejvyšší hora české části Jizerských hor a také nejvyšší vrchol Hejnického hřebene a celé Jizerské hornatiny. Zároveň je horou s nejvyšší prominencí (převýšením od sedla) ze všech tisícovek v české části hor. Přírodní rezervace Prales Jizera o rozloze 92,44 ha leží na katastru města Hejnice v okrese Liberec ve stejnojmenném kraji.
V hraničním sporu roku 1591 byla nazývána Bražecký vrch nebo Bražec. Německý název Siechhübel (Siebengiebel) znamená v českém překladu Sedmištít. Tento název patrně odkazoval na mohutnou, poměrně členitou, žulovou skálu na samém vrcholu hory. Tato skála byla zpřístupněna a je místem daleké vyhlídky do okolního kraje. Přes stejný název není hora Jizera přímým zdrojem řeky Jizery, která dala jméno celému pohoří. Hora Jizera na hlavním evropském rozvodí je na severu zdrojem pro Smědou, na jihu pro Desnou (přítok řeky Kamenice a posléze i Jizery mimo oblast Jizerských hor).
Na vrchol se lze dostat jen od VSV po žlutě značené odbočce od rozcestí Pod Jizerou na hlavní červené turistické trase. Toto místo se nachází v sedle mezi Smědavskou horou, v sousedství přírodní rezervace Klečové louky, nedaleko pramene Bílé Smědé, na cestě mezi Smědavou a rozcestím Na Kneipě (též Knejpě) u stejnojmenné přírodní památky. Od Smědavy, kde je parkoviště, autobusová zastávka a výletní restaurace, je vrchol Jizery vzdálen asi 3 km.
Všem milovníkům turistiky, výletů, fotografování a pod. doporučuji návštěvu tohoto místa hlavně za slunečného počasí, a to jak v zimě, na jaře, či na podzim. Dá se pohodlně zvládnout i s malými dětmi, jak dokládá jeden ze snímků..

Balada o divokých koních

BREZOI – RUMUNSKO

Stojím u rumunské řeky Lotru, v hlubokém údolí, mezi horami Vf. Robului (1899m) a Preota (1954m).

Kochám se divokou krásou karpatské přírody, batoh na zádech, fotoaparát připravený na krku, když slyším tiché, ostražité zaržání. Ohlédnu se, opatrně usedám na kámen a ani se nehnu. Z kopců přichází téměř neslyšně stádečko neokovaných koní. Vpředu hřebec, vůdce stáda, hodnotí situaci. Ohlédne se po ostatních a pomalu, stále mě sledujíc pohledem, přistupuje k řece. Ponoří svou krásnou hlavu do vody a začíná tichounce, jak to umí snad jen tito nádherní tvorové, pít. Odfrkne, pohodí hlavou směrem ke stádečku a to pomalu vchází do řeky za svým vůdcem. Pak už si mne nevšímají a neruší je ani cvakání spouště. Vychutnávají si v 37 stupňovém vedru chladivé účinky proudící řeky, cachtají se a dovádějí a dovolují mi tyto neopakovatelné zážitky zachytit obrazem.

Vydržel bych tam sedět a dívat se na ně do nekonečna. Po hodině však stejně klidně, jak přišli, odcházejí zpět do kopců. Seděl jsem ještě dlouho na břehu řeky a prožíval znova a znova ty úžasné chvilky klidu a přátelství a bylo mi hrozně dobře.  Vezmi čert všechny problémy na rumunských silnicích, trápení s celními úředníky, zkorumpovanou rumunskou policií apod. Kdo jednou poznal krásu divoké přírody Karpat, vždycky se sem bude chtít opět vrátit.