Průvodce pobřežím Jadranu 4–Stari Grad na ostrově Hvar

Město Stari Grad (původně Faros) na ostrově Hvar, bylo založeno řeckými osadníky z ostrova Paros. Ti sem dorazili v roce 384 př.nl. 

     Oblast kolem dnešního Starého Gradu byla osídlena už neolitickými kmeny hvarské kultury, která obsadila ostrov mezi lety 3500 a 2500 př.nl a která obchodovala s dalšími osadami kolem středozemního moře. Byly zde nalezeny zbytky jejich hrnčířské dílny a dalších artefaktů. Tyto kmeny později následovaly kmeny Ilyrské. Osada ležela na dolním konci zálivu Stari Grad, chráněna dvěma pevnostmi na severním a jižním svahu s výhledem na přístav (Glavica a Purkin Kuk).

     Ve Sterém Gradu je mnoho krásně zachovalých památek. Za zmínku stojí např. vila, nebo spíše pevnost Gradina Trvalj.  Bylo to letní sídlo Petara Hektoroviće, chorvatského renesančního šlechtice a básníka (1487-1572). V průběhu 16. století se ostrov Hvar stal cílem útoků Osmanského námořnictva. Hektorović  proto svůj dům zbudoval tak, aby mohl poskytovat ochranu před těmito útoky pro něho i pro obyvatele města.  Tvrdalj je dobře zachovaná renesanční budova, s dlouhým uzavřeným průčelím na severní straně směřující k moři. Toto průčelí jej mělo chránit před případným útokem. Středem areálu je vnitřní nádvoří s nádrží pro ryby, ve které se mísí sladká a mořská voda. Okolo této nádrže je arkádová terasa. Na její severní straně je věž s holubníkem. Obytná část a pokoje pro služebnictvo jsou rozmístěny okolo tohoto nádvoří. Objekt má i několik studní. Jižně od hlavní budovy je zahrada obklopená zdí. Zde Hektorović pěstoval koření a léčivé rostliny.

     Další zajímavou památkou je Kostel sv. Rocha. Je zasvěcen patronovi tohoto města. Nachází se v centru města na rohu ulic Petra Scutteri a Kod Svetog Roka, v blízkosti Hektorovičovy vily Tvrdalj.

Kostel byl postaven v 16. století stejnojmenným bratrstvím za podpory Petra Hektoroviće. V roce 1783 byla přidána zvonice. V roce 1898 byla přidána vedlejší kaple. Během této práce byla pod schodištěm kostela nalezena mozaikové podlaha bývalých římských lázní.

V kostele je oltář z roku 1774 od Andrije Bruttapely. Na oltáři je socha sv. Rocha z neidentifikované benátské řezbářské dílny. S touto sochou každoročně prochází procesí městem. Dospělí i děti zpívají staré chorvatské písně a celé město je prosyceno krásnou atmosférou. Měl jsem tu čest se zúčastnit a bylo mi při tom moc fajn. Některá náměstí zde při nočním osvětlení a vylidnění působí jako divadelní jeviště. Mezi přiloženými fotografiemi jedno takové místo naleznete.

     Stari Grad je nádherné místo.  Je umístěno jakoby v tunelu, mezi svahy na obou stranách. Tudy proudí vzduch a i při velkých letních vedrech se zde krásně dýchá. Najdete tady možnosti soukromého ubytování, i levné auto kempy s elektřinou a sociálkami ve stínu borovic. Já osobně mám nejraději cestu trajektem z Drveniku do Sačuraje a potom autem celou délku ostrova až do Starého Gradu. Můžete však využít i přímé plavby ze Splitu přímo do starého Gradu, nebo do nedalekého hlavního města ostrova, Hvar.

Fotografie v plném rozlišení naleznete na fotobance https://www.dreamstime.com/jkrasa_info#res10796563

Na prahu života a smrti

Kapitola z knihy „Kamionem divokým Balkánem“

Březen 2008.
Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.
Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva.
Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.
V těchto končinách se rychle stmívá.
Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu.
Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu.
CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.
Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti „U medvědů“ za Sibiu a zalehnout ke spánku.
Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe.
Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal.
Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou.
Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.
Musel jsem ale rychle řešit situaci.
Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout.
Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři.
Děj se vůle Aláhova, říkám si, strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.
Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném.
Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe.
Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.
Ten den při mně museli stát všichni svatí.
Vylézám pomalu z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici.
Dál už jsem tu noc nepokračoval.
Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok.
Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko.
Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.
Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla.
Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct.
Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.
Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky napsat.
Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.
Probudily mne něčí hlasy.
Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět pokuřujících Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.
Byl to jeden ze dnů, na které do smrti nezapomenu.