Baronův příběh

Caransebes

Někdy z jara roku 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum města Caransebes. Zrekonstruovaná katedrála a zachované základy té původní, která kdysi v dávných dobách vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.

            Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem českého kamionu, jedoucího přede mnou. To je dobrý zvyk po celé Evropě. Cesta tak ubíhá mnohem rychleji a je bezpečnější. Řidič ve předu může včas varovat zadní auta před možným nebezpečím na cestě. Povídali jsme o všem možném. Když kolega řečený „Baron“ zjistil, že tuto práci dělám z důvodu focení zdejších zajímavostí a psaní knihy o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbila následující:

            Jel tehdy plně naložen směrem na Bechet a přívoz přes Dunaj, někam do Bulharska. V oblastech mezi Craiovou a Sadovou, obývaných Romy, se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák splavený koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a surový romský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před samým vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců se koníkovi podlomily přední nohy a klesl na kolena. Brunátný vozka seskočil z kozlíku a hnal se s napřaženým bičem k hlavě nebohého zvířete.

            To už Baron, ač sám vyučen řezníkem, nevydržel. Bleskově vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat kde vlastně je, a že si v Rumunsku, v romské vesnici dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno. Ze všech stran se už sbíhali domorodci, včetně jednoho obra v jakési prapodivné uniformě.

            „Budou problémy“, blesklo baronovi hlavou a přemýšlel o možnosti obrany, nebo útěku. Přesto však ještě pomohl utýranému a třesoucímu se koníkovi na nohy. Celý příběh měl však ku podivu nečekaný konec.

            Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na vrchol kopce. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil a chvilku mu upřeně hleděl do očí. Potom se usmál, levou ruku mu položil na rameno a pravou mu podával.  Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se, a z posuňků, které směřovali k zamračenému vozkovi bylo jasné, co si o něm asi myslí.

            Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdy nikdo nedostal. Že je to tam jenom samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.

Na prahu života a smrti

Kapitola z knihy „Kamionem divokým Balkánem“

Březen 2008.
Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.
Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva.
Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.
V těchto končinách se rychle stmívá.
Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu.
Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu.
CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.
Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti „U medvědů“ za Sibiu a zalehnout ke spánku.
Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe.
Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal.
Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou.
Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.
Musel jsem ale rychle řešit situaci.
Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout.
Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři.
Děj se vůle Aláhova, říkám si, strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.
Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném.
Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe.
Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.
Ten den při mně museli stát všichni svatí.
Vylézám pomalu z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici.
Dál už jsem tu noc nepokračoval.
Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok.
Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko.
Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.
Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla.
Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct.
Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.
Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky napsat.
Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.
Probudily mne něčí hlasy.
Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět pokuřujících Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.
Byl to jeden ze dnů, na které do smrti nezapomenu.