fbpx

Průvodce pobřežím Jadranu 2 – DUBROVNÍK

“ Ti, kteří hledají ráj na zemi, musí navštívit Dubrovník “ … George Bernard Shaw

     Dubrovník je rozhodně nejzajímavější dominantou jadranského pobřeží. Proto je toto město s netknutými hradbami oklopujícími celé město v délce 1940 m, dnes právem pod ochranou UNESCO.

Dubrovník, původním názvem Ragusa, je zahalen spoustou tajemství. Nejpravděpodobněji jej založili uprchlíci z vypleněné římské osady Epidaurum ( dnešní Cavtat ) v 7. století našeho letopočtu. Obsadili tehdy skalnatý ostrůvek Laus, kde se cítili zcela bezpečně. Z jedné strany byl chráněn skálou a z druhé průlivem, do které větší lodě nevpluly.  Městečko na ostrůvku se rozrůstalo a původní obyvatelé se mísili s Dalmatinci. V té době se začal stále více používat název Dubrovník podle dubových lesů, které zdejší oblast pokrývaly. Úžina se od  11. století  stávala díky zanášení a poklesu vody stále mělčí, až nakonec ostrov srostl s pevninou v místech, kde je dnes nejslavnější dubrovnická ulice Strandum.

     Dubrovník má velice bohatou historii.  Do knížky, ze které je tato kapitola, se ani desetina  z těch nejzajímavějších příběhů a dat nemůže vejít.  Do tohoto blogu předkládám alespoň několik fotografií a zajímavostí.  Na začátku bych rád zmínil vztah našeho národa k tomuto významnému městu.

V roce 1392 vstoupil do tehdejšího hlavního města dubrovnické republiky, která měla pouhých 1375 km2,  a byla jednou z nejmenších středozemních obchodních republik, český a uherský král Zikmund Lucemburský. V Chorvatsku a Uhersku neměl tak špatnou pověst jako u nás. Prvními turisty v Dubrovníku byli údajně také Češi, a to ve zdejším hotelu Imperiál u Pilské brány. Zajímavá je i skutečnost, že Křižíkova tramvaj jezdila městem až do r. 1986

      Dubrovník leží  až na nejjižnější části Chorvatska, v teplém, středozemním podnebí. Proto se tady kromě středozemní vegetace daří i vegetaci subtropické, se sadbami voňavých citronů grepů a mandarinek či kivi. Renesanční zahrady středovekých paláců a klášterů zdobí vzrostlé palmy a agáve.

Nejzajímavější objekty tohoto nádherného města vidíte na mých fotografiích.

Minčeta :

Nejvysunutější a největší obranná věž opevnění. Chrání pevninskou část hradeb. Stavbu věže zahájili ve 13. století stavitelé z Benátek (Nicifor Ranjina) a dokončil ji slavný rodák ze Zadaru, Juraj Dalmatinec, proslulý stavitel renesančních měst a katedrál.

Pevnost svatého Jana (Sveti Ivan):

Chránila starý městský přístav, který měl pro republiku klíčový význam. Původní stavba ze 14. století má dnešní podobu ze 16. stol. V pevnosti je Námořní muzeum a akvárium s 27 akvárii s faunou a flórou středomoří.

Pevnost Bokar – Hvězdná:

Další součást hradeb, chránící přístup ze západu a z volného moře. Postavil ji florenťan Micholezzo v letech 1461-1463. Dnes se v ní konají slavnosti letního Dubrovnického festivalu.

Pevnost Revelin:

Postavena v roce 1462, kdy se Dubrovnická republika nejvíce obávala vpádu Turků. Stavba je tak důkladná, že nebyla poškozena ani velkým zemětřesením v r. 1667. Jednu dobu plnila funkci městské radnice, zasedala tu městská rada a byly zde uschovány městské pokladnice a klenotnice.

Zvláštní postavení měla i Tvrz „Mrtvý zvon„, která chránila jižní pás hradeb z mořské strany. Leží mezi pevnostmi Bokar a Sveti Ivan. Byla vybavena největším počtem děl.

Pevnost Lovrijenac:

Tato pevnost stojí osamoceně na skále vysoké 37m a měla důležitý úkol. Hlídala město před nebezpečím  a měla jej včas varovat. Pochází už z 11. století  a nejsilnější zdi jsou až 12 m silné. Její tvar a podoba je mnoha lidem dobře známá. Na jejích hradbách se točilo setkání Hamleta s duchem svého zavražděného otce.

Pilská brána:

Hlavní vstup do města od západu, mnohonásobně chráněný bastiliony. Původní kamenný most je z r. 1397 od stavitele Ivana ze Sieny, dnešní podoba je z r.1537 od Paskoje Miličeviče. Doplňoval ji ještě dřevěný zdvihací most.

Pločská brána:

Vchod do města od východu. Tato brána byla spolu se starým přístavem chráněna pevností Revelin. V případě obou těchto hlavních bran musel návštěvník projít několika vchody. Tím byla obrana města ještě více zabezpečena.

Do centra městské čtvrti vedou ještě vchody:  Brana Ponte – přístavní a Brana Rybárna.

Všechny brány jsou konstruovány tak, aby přístup do města nebyl přímý. Prochází se několika křivolakými průchody a vchody, což násobilo sílu obránců městských hradeb o celkové délce 1940m

Sveti Vlaho ( Svatý Blažej) Patron města:

S touto postavou se setkáte při prohlídce města hned několikrát. Má svátek 3. února a již od dob dubrovnické republiky se tento den slaví s velkou pompou. Svatý Blažej byl umučen v r.316, nebo 317 ve městě Sebasa v Malé Arménii za vlády císaře Diokleciána. Patronem města se stal v r. 972. Benátky tehdy připravovaly přepadení města. Mladému knězi se Svatý Blažej zjevil a dubrovnické před vojenskou akcí Benátčanů varoval.

Kostel Svatého Spasitele:

Malý, renesanční kostel postavený na počest odolání města ničivému zemětřesení v r.1520. Bez pohromy odolal i velkému zemětřesení v r. 1667. Postavil jej stavitel Petar Adrijič z Korčuly.

Klášter Klarisek:

Stojí vpravo od Pilské brány. Tento klášter patřil mezi nejdůstojnější ženské kláštery republiky v 15. století.

Onofriova kašna:

Stojí na náměstí u Pilské brány. Město nemělo v minulosti pitnou vodu. Ta se přiváděla z 12 km vzdáleného pramene Šumet a vyvěrala v Onofriově kašně, vystavěné r. 1438 neapolským konstruktérem Onofrio della Cava. Toto dílo by samo o sobě vydalo na jednu velkou kapitolu.

Františkánský klášter:

Stojí vlevo od Piské brány. Postaven ve 13, století

Strandum, nebo-li Placa:

Nejživější ulice města. Krásná, stále naleštěná dlažba byla položena r.1468 a pod touto dlažbou vedlo vodovodní potrubí na nejkrásnější náměstí Luža.

Atmosféra, která na vás dýchá ze všech koutů tohoto nádherného města, je neopakovatelná. Určitě se sem ještě vrátím.

FOTOGRAFIE V PLNÉM ROZLIŠENI NA FOTOBANCE https://www.dreamstime.com/jkrasa_info#res10796563

Na prahu života a smrti

Kapitola z knihy „Kamionem divokým Balkánem“

Březen 2008.
Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.
Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva.
Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.
V těchto končinách se rychle stmívá.
Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu.
Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu.
CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.
Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti „U medvědů“ za Sibiu a zalehnout ke spánku.
Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe.
Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal.
Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou.
Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.
Musel jsem ale rychle řešit situaci.
Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout.
Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři.
Děj se vůle Aláhova, říkám si, strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.
Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném.
Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe.
Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.
Ten den při mně museli stát všichni svatí.
Vylézám pomalu z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici.
Dál už jsem tu noc nepokračoval.
Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok.
Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko.
Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.
Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla.
Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct.
Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.
Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky napsat.
Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.
Probudily mne něčí hlasy.
Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět pokuřujících Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.
Byl to jeden ze dnů, na které do smrti nezapomenu.

Kapitoly z fotoknih

„Kamionem divokým Balkánem“

„Královsví vlků“

Království vlků

Kousek od Calimanesti je stará, dnes již opuštěná benzinová pumpa. Tady se dá dobře zaparkovat přímo u silnice a hrozí poměrně malé nebezpečí, že by člověk po návratu z výletu auto nenalezl. Je tady dosti silný provoz.  Odtud vede lesní pěšina kolem prudce tekoucí řeky vzhůru, k horským vodopádům.

Do těchto končin se mi podařilo v minulosti zavítat pouze dvakrát a vyfotit jen jeden z vodopádů. Nazval jsem jej „Draculův pláč“. Za to jsem tady zažil nezapomenutelnou příhodu. Je to příběh o toleranci a vzájemné úctě, příběh, na který určitě nikdy nezapomenu.

Cestu k vodopádům znám a vím, že se prudké stoupání k vrcholům několikrát stáčí. Rozhodl jsem se tedy, že si ji tentokrát zkrátím lesem. Stativ s nasazeným fotoaparátem používám jako hůl a pomalu stoupám nahoru.  I když je v hustém lese chladněji než na cestě, na kterou se opírá prudké slunce, brzy se mi batoh s fotovýbavou lepí na záda a pomalu začínám litovat, že jsem raději nešel okolo. Na cestu stále nemohu narazit a už jsem zpocený jako kůň. Pak se přede mnou otevře malá planina a mohu si konečně odpočinout.

Usedám na pařez a chystám se shodit batoh ze zad, když zpozoruji pohyb v blízkém houští. Sedí tam malé štěně a upřeně mě pozoruje. Opatrně, pomaličku se zvedám, roztahuji nohy stativu, sundávám krytku z objektivu a zaostřuji. Jsem tak zabrán do čtení dat v hledáčku, přípravou kompozice a expozice, že úplně zapomínám na své okolí. Najednou začínám cítit, že něco není v pořádku. Jistě každý z vás někdy v životě poznal ten pocit… víte, že něco není tak, jak má být, ale zatím netušíte, co to je. Jen vám naskakuje husí kůže a cítíte podivné mrazení v zádech.  Pak jsem uslyšel tiché, varovné, hrdelní zvuky a pomalu zvedl hlavu od mušle aparátu.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Přiznám, že ve mně tehdy byla velice malá dušička. V duchu jsem se modlil a usilovně přemýšlel, jak se zachovat. Pokud by na mě všichni čtyři zaútočili, neměl bych nejmenší šanci. Pomalu, velice pomaličku, jako ve zpomaleném filmu jsem se narovnával a se stativem,

připraveným před sebou k chabé obraně pomaličku couval zpět ke stráni, po které jsem sem, nahoru přišel.

Na svahu jsem se musel na chviličku otočit, abych zkontroloval cestu. Když jsem se ohlédl zpět, planina byla jako vymetená. Po vlcích a štěněti ani památky, nikde nic. Vrátil jsem se dolů na cestu a zpět do auta. Udělal jsem si kafe a dlouho přemýšlel, k čemu to tady vlastně došlo. Snad mi pomohlo mé klidné počínání, které nezavdalo šelmám pocit ohrožení, snad tady sehrálo svou roli něco zcela jiného. Dodnes mě mrzí, že jsem nic z toho, co se tam tehdy událo, nevyfotografoval. Utěšuji se však myšlenkou, že je to snad i dobře. Je docela možné, že by ti divocí tvorové na cvakání spouště zareagovali zcela jinak. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek. Ono to s těmi vlky a Karkulkami asi nebude tak žhavé, jak se v pohádkách vypravuje.  Vlci v lidském rouše se chovají mnohdy mnohem hůře.

Dokumentární fotografie, publicistika, digitalizace analogových fotografií, negativů i diapozitivů, přednášky z cest po Brazílii, Balkánu, Skandinávii, Spojeném Královstí a prakticky z celé Evropy