LODĚ A TRAJEKTY NA BALTU

Advertisements

1) GALILEUSZ
První lodí, jejíž kapitán Waldemar Frankiewicz, hlavní steward Ryszard Wnuk a hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski mi umožnili přístup do míst přísně „tabu“, byl Galileusz. Nepatří rozhodně k největším, ale i tak jsou její parametry úctyhodné.
Tento 152,42m dlouhý, 23,40m široký a cca 20 m vysoký trajekt o výtlaku 15848t, s ponorem 6m, byl postaven v loděnicích Van der Giesen – De Noord B.V. Holland v roce 1992. Kompletně přestavěn a zmodernizován byl v r. 2006 a je registrován v přístavu Limasol. Majitelem je firma Euroafrica Shipping Lines a plaví se pod Cyperskou Vlajkou.
Na dvě, z celkem deseti palub, které slouží jako nákladní, se vejde až 100 kamionů. Pasažérům jsou zde k dispozici pohodlné a vkusně vybavené kajuty se vším komfortem, herny, jídelna s velkou obrazovou televizí, recepce, shopy a samozřejmě tzv. sluneční paluby, na kterých můžete trávit čas za pěkného počasí.
Na kapitánském můstku jsem měl tu čest sledovat perfektní práci a souhru kapitána Waldemara Frankiewicze , prvního důstojníka a kormidelníka.
Dle kapitánova příkazu jsem se dostavil přesně 10 minut před vyplutím na můstek, bylo mi umožněno nafotit pár záběrů. Do dnes mi není jasné, jak se mohou v tom množství echolotů, různých pák a ovládacích panelů vyznat. Pak už jsem jen poslouchal příkazy kapitána a jejich přesné plnění.
Přístavní personál odpoutal silná lana, poutající loď k tzv. pacholatům, navijáky je vytáhly na palubu, motory byly spuštěny a kolos se pomaličku dával do pohybu.
„ 10 vlevo „ zněl stručný příkaz kapitána. První důstojník rozkaz opakoval, kormidelník jej vykonal a opakoval splnění „ 10 vlevo“. Pak už následovaly krátké a stejně stručné příkazy, které byly do puntíku vykonány. „ 8 vpravo“, „2 vlevo“ atd. Obrovský trajekt se pomaličku proplétal mezi zakotvenými loděmi , s centimetrovou přesností míjel přístavní mola a bóje a po chvíli jsme vypluli bez sebemenší kolize na volné moře. Skvělý zážitek. Snad jsem vám jej aspoň v tomto stručném popisu trošku přiblížil.
Po návštěvě kapitánského můstku jsem byl pozván na nafocení strojovny. Stále ochotný a usměvavý hl. steward Ryszard Wnuk mne zavedl po strmých, železných schodech hluboko do podpalubí, kde už na mne čekal hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski.
Ukázal mi dva obrovské motory, každý o výkonu 7.000 ks. Loď tedy pohání 14.000 koní a spotřebují za cestu do Trelleborgu a zpět do Swinoujscie, což je zhruba 380 km cca 16.000 l nafty. Další zajímavostí jsou opět dva velké, japonské agregáty. Zásobují celou loď elektrickým proudem. Do kabin jde 220 V, všechny přístroje však jsou napájeny proudem o 400 V. Oba dva nicméně pracují pouze při manévrech v přístavech a při obtížných situacích za bouře. Po vyplutí na volné moře za příznivých podmínek stačí k provozu pouze jeden.
Relativně malá skříň je tzv. stabilizátor. Ten sleduje výkyvy lodi. Pokud se za silného větru a bouře zvednou vlny nad určitou mez, vysune na bocích jakási 2m široká a 4m dlouhá křídla, která zajišťují lepší stabilitu.
Ovládací panel, u kterého sedí Ing. Zbyszko Felski, kontroluje činnost veškerého zařízení ve strojovně. Dva monitory mohou obsluze ukázat jakoukoliv závadu, či nesprávnou činnost strojů.
Na posledním snímku je zcela běžná dílna. Stejně jako v autodopravě, musí i zde být neustále k dispozici mechanik, který je schopen uvést loď v případě poruchy do takového stavu, aby mohla bezpečně dovézt pasažéry a náklad do přístavu.
Po prohlídce a nafocení strojovny mne pan Felski, velice přátelský a milý člověk pozval do své kajuty, pohostil kávou a keksy a dal se do vyprávění o životě na moři. Celkem pětatřicetičlenná posádka zde tráví polovinu svého života. 14 dní na moři, 14 dní doma. A tak to jde stále dokola.
S podobnou ochotou jsem se doposud setkal pouze na jednom z nejmenších trajektů, na lodi KOPERNIK. O tom ale zase až příště.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vrchol hory Jizery – Jizerské hory

Advertisements

Na vrcholu Jizery
Jizera (německy Siechhübel) je se svými 1122 m n. m. druhá nejvyšší hora české části Jizerských hor a také nejvyšší vrchol Hejnického hřebene a celé Jizerské hornatiny. Zároveň je horou s nejvyšší prominencí (převýšením od sedla) ze všech tisícovek v české části hor. Přírodní rezervace Prales Jizera o rozloze 92,44 ha leží na katastru města Hejnice v okrese Liberec ve stejnojmenném kraji.
V hraničním sporu roku 1591 byla nazývána Bražecký vrch nebo Bražec. Německý název Siechhübel (Siebengiebel) znamená v českém překladu Sedmištít. Tento název patrně odkazoval na mohutnou, poměrně členitou, žulovou skálu na samém vrcholu hory. Tato skála byla zpřístupněna a je místem daleké vyhlídky do okolního kraje. Přes stejný název není hora Jizera přímým zdrojem řeky Jizery, která dala jméno celému pohoří. Hora Jizera na hlavním evropském rozvodí je na severu zdrojem pro Smědou, na jihu pro Desnou (přítok řeky Kamenice a posléze i Jizery mimo oblast Jizerských hor).
Na vrchol se lze dostat jen od VSV po žlutě značené odbočce od rozcestí Pod Jizerou na hlavní červené turistické trase. Toto místo se nachází v sedle mezi Smědavskou horou, v sousedství přírodní rezervace Klečové louky, nedaleko pramene Bílé Smědé, na cestě mezi Smědavou a rozcestím Na Kneipě (též Knejpě) u stejnojmenné přírodní památky. Od Smědavy, kde je parkoviště, autobusová zastávka a výletní restaurace, je vrchol Jizery vzdálen asi 3 km.
Všem milovníkům turistiky, výletů, fotografování a pod. doporučuji návštěvu tohoto místa hlavně za slunečného počasí, a to jak v zimě, na jaře, či na podzim. Dá se pohodlně zvládnout i s malými dětmi, jak dokládá jeden ze snímků..

Zámek Polná

Advertisements

Zámek Polná

Zámek (původně hrad) patří mezi nejstarší feudální stavby v Česku a stal se nejstarší dochovanou památkou v Polné. Postaven byl zřejmě kolem roku 1320 Jindřichem z Lipé na ostrohu nad soutokem říčky Šlapanky a Ochozského potoka k ochraně zemské stezky. Čeněk z Lipé panství Polná v roce 1356 postoupil Ješkovi Ptáčkovi z Pirknštejna, v tomto roce se hrad připomíná poprvé. Příchod do hradu byl tehdy možný od města nedochovanou přední bránou, nebo z Kateřinského předměstí bránou, nad níž byla postavena věž o třech poschodích. V jádru hradu se tehdy tyčila tzv. Červená věž: mohutná válcová věž (což dokládá nejstarší obraz Polné – veduta Jorise Hoefnagela z roku 1617). Samotný hrad tvořil dvoukřídlý palác.

Za husitských válek byl hrad stále v držení pánů z Pirknštejna. Tehdy byl přebudován na rozsáhlý gotický hrad, který byl centrem polenského (později polensko-přibyslavského) panství. V patnáctém století rozšířili opevnění, připojili čtyři rybníky (Peklo, Pekýlko, Lázeňský rybník), z nichž pouze rybník Peklo existuje dodnes. Hynek Ptáček z Pirknštejna hrad na pomezí Čech a Moravy využíval k jednání s čelními představiteli šlechty podobojí. V letech 1464–1515 drží hrad páni z Kunštátu. Jiří z Poděbrad si Polnou zvolil v roce 1468 za své dočasné sídlo při tažení proto Matyáši Korvínovi, když se snažil znovu dobýt třebíčský klášter a osvobodit svého syna. Za držení pánů z Kunštátu byl hradní palác (západní křídlo hradu) přestavěn, tuto událost dokládá v přízemí tohoto křídla dveřní portál kunštátským znakem a v patře rytířský sál, přezdívaný kvůli erbům na křížové klenbě Kunštátský.

Obec Polná vznikla jako trhová ves a etapový bod Haberské stezky v první čtvrtině 13. století. První osada pravděpodobně stála v místech Sezimova náměstí. Tvořilo ji deset (maximálně 20) menších nadzemních i polozahloubených obydlí srubové či kůlové konstrukce s dalším hospodářským příslušenstvím. Podle archeologických nálezů lze usuzovat, že zdejší osídlení je starší. Na Sezimově náměstí byl nalezen hrnec zdobený na podhrdlí rytou vlnovkou, který pochází z přelomu 12. a 13. století. V roce 1856 byla na Horním Městě nalezena dvouuchá amforka, kamenná sekerka a sekeromlat z kultury se šňůrovou keramikou (3. tisíciletí př. n. l.) Roku 1862 byl na východním okraji města mezi Ochozským potokem a silnicí do Záborné nalezen depot antických mincí – 14 tetradrachem, které byly raženy v Alexandrii z billonu a pocházejí převážně z 2. století n. l. Na aversu se nacházejí hlavy římských imperátorů (Phillip Arabs, Tacitus, Claudius II. Gothikus, Probus, Diocletianus, Masimianus). Při hloubení sklepů měšťanského pivovaru v Komenského ulici se našly pozůstatky šňůrové keramiky, v Kleštěru zase byzantský kamenný křížek. V letech 1840 – 1842 zde žila také Božena Němcová a poprvé zde četla české knihy.

STÁTNÍ ZÁMEK SYCHROV

Advertisements

Státní zámek Sychrov

Historie místa, kde se zámek nalézá, sahá do 15. století. V té době zde byla připomínána tvrz, která byla majetkem české královské komory. Na jejím místě byl v 16. století vystavěn panský kamenný dům a v letech 1690 – 1693 nevelký barokní zámek, jehož stavebníkem byla rytířská rodina Lamottů z Frintroppu. Členy tohoto francouzského šlechtického rodu můžeme zařadit do kategorie důstojníků, kteří byli za služby rakouskému císaři v době třicetileté války odměňováni statky zkonfiskovanými české šlechtě. Roku 1740 koupil toto panství František z Valdštejna, z větve mnichovohradišťské. Protože Valdštejnové sídlili na Mnichově Hradišti, přestal být sychrovský zámek trvalým sídlem vrchnosti. Takřka osmdesát let zde nedocházelo k žádným výraznějším změnám a objekt byl využíván pro hospodářské účely a k ubytování služebnictva. Situace se radikálně změnila 30. srpnem 1820, kdy se novým majitelem Sychrova a svijanského panství stal kníže Karel Alain Gabriel Rohan. Tímto rokem začíná stopětadvacetiletá éra Rohanů na Sychrově a doba největší slávy zámku. Kolébkou rodu Rohanů byla Bretaň, kde o nich můžeme vystopovat nejstarší zmínku již v roce 951. V průběhu staletí se jejich postavení upevňovalo, až se zařadili mezi deset nejvlivnějších šlechtických rodů ve Francii a jako přímí bratranci francouzských králů získali i titul princů z královské krve. Rod tvořilo několik linií, jejichž příslušníci zaujímali významné úřady – vojenské, politické i církevní. Po Velké francouzské buržoazní revoluci opustili Francii a usadili se v rakouské monarchii. Na rozdíl od jiných šlechtických uprchlíků, kteří se vraceli zpět do Francie (v době Napoleona I. a hlavně v období restaurace Bourbonů – tj. za Ludvíka XVIII. a Karla X.), zůstali Rohanové v Čechách, i když byli později k návratu přímo vyzváni.

Nádherný zámek i zahrada, ale ty ceny …!

základní okruh

Prohlídka interiérů letního sídla šlechtického rodu Rohanů z druhé poloviny 19. století.

Rodinné (2 dospělí + 1-3 děti do 15 let)….. 530 Kč

Zlatý poklad

Kolekce vzácných předmětů ze sychrovských sbírek a šperkařských plastik Františka Khynla.

Jednotné vstupné….. 100,-Kč (2 dospělí a 2 děti nad ž let 400,-Kč)

Areál

Vstupné do nádvoří zámku s rozlehlým parkem pro klidné vycházky. Vstupné zahrnuje i sklepení pod jižním a východním křídlem zámku.

Jednotné vstupné….. 30,- Kč (2děti + 2 dospělí 120,-Kč)

Prohlídka s princeznou

Prohlídková trasa určená pro nejmenší návštěvníky zámku Sychrov.

Jednotné vstupné od 3 let…. 100,- Kč (2děti + 2 dospělí 400,-Kč)

Technopolis

Výstava zaměřená zejména na vynálezy a vynálezce 19. a 20. století se nachází v prostorách bývalé zámecké konírny.

Rodinné (2 dospělí + 1-3 děti do 15 let)….. 100,-Kč

Toto je výčet základních okruhů, které vyjdou rodinku na cca 1650,-Kč.

            Je samozřejmé, že provoz národních kulturních památek nutně potřebuje i samostatné financování na nákladný provoz a údržbu. Výlety za poznáním a za kulturou by však neměly být umožněny pouze bohatým lidem a ceny by neměli připomínat honbu za miliony, jak to dnes, bohužel, ve většině případů podnikání vidíme.

            Poznání a vzdělávání v oblasti historie je třeba zpřístupnit i starším lidem v důchodu, či mladým rodinám. Pokud totiž dnešní generace rodičů skutečně poctivě pracuje a nepobírá nepochopitelně nehorázné platy jako politici, sportovní manažeři a podobně, mohou si o takto drahém výletě nechat jenom zdát.

            Splácení hypoték na bydlení, výdaje na školy, školní jídelny, předražené dětské oblečení jim stačí mnohdy sotva na uživení rodiny. O důchodcích už ani nemluvím. Dnešní důchody starších lidí se ve většině případů pohybují kolem 10.000,-Kč, nájmy v panelových domech jsou často vyšší, než samotný důchod.

Je ostudou tohoto státu, že staří lidé, kteří celý život opravdu poctivě pracovali, nemají důchod ani ve výši minimálního platu,

Jak pravil klasik, je něco shnilého ve státě českém.

Průvodce pobřežím Jadranu 4–Stari Grad na ostrově Hvar

Advertisements

Město Stari Grad (původně Faros) na ostrově Hvar, bylo založeno řeckými osadníky z ostrova Paros. Ti sem dorazili v roce 384 př.nl. 

     Oblast kolem dnešního Starého Gradu byla osídlena už neolitickými kmeny hvarské kultury, která obsadila ostrov mezi lety 3500 a 2500 př.nl a která obchodovala s dalšími osadami kolem středozemního moře. Byly zde nalezeny zbytky jejich hrnčířské dílny a dalších artefaktů. Tyto kmeny později následovaly kmeny Ilyrské. Osada ležela na dolním konci zálivu Stari Grad, chráněna dvěma pevnostmi na severním a jižním svahu s výhledem na přístav (Glavica a Purkin Kuk).

     Ve Sterém Gradu je mnoho krásně zachovalých památek. Za zmínku stojí např. vila, nebo spíše pevnost Gradina Trvalj.  Bylo to letní sídlo Petara Hektoroviće, chorvatského renesančního šlechtice a básníka (1487-1572). V průběhu 16. století se ostrov Hvar stal cílem útoků Osmanského námořnictva. Hektorović  proto svůj dům zbudoval tak, aby mohl poskytovat ochranu před těmito útoky pro něho i pro obyvatele města.  Tvrdalj je dobře zachovaná renesanční budova, s dlouhým uzavřeným průčelím na severní straně směřující k moři. Toto průčelí jej mělo chránit před případným útokem. Středem areálu je vnitřní nádvoří s nádrží pro ryby, ve které se mísí sladká a mořská voda. Okolo této nádrže je arkádová terasa. Na její severní straně je věž s holubníkem. Obytná část a pokoje pro služebnictvo jsou rozmístěny okolo tohoto nádvoří. Objekt má i několik studní. Jižně od hlavní budovy je zahrada obklopená zdí. Zde Hektorović pěstoval koření a léčivé rostliny.

     Další zajímavou památkou je Kostel sv. Rocha. Je zasvěcen patronovi tohoto města. Nachází se v centru města na rohu ulic Petra Scutteri a Kod Svetog Roka, v blízkosti Hektorovičovy vily Tvrdalj.

Kostel byl postaven v 16. století stejnojmenným bratrstvím za podpory Petra Hektoroviće. V roce 1783 byla přidána zvonice. V roce 1898 byla přidána vedlejší kaple. Během této práce byla pod schodištěm kostela nalezena mozaikové podlaha bývalých římských lázní.

V kostele je oltář z roku 1774 od Andrije Bruttapely. Na oltáři je socha sv. Rocha z neidentifikované benátské řezbářské dílny. S touto sochou každoročně prochází procesí městem. Dospělí i děti zpívají staré chorvatské písně a celé město je prosyceno krásnou atmosférou. Měl jsem tu čest se zúčastnit a bylo mi při tom moc fajn. Některá náměstí zde při nočním osvětlení a vylidnění působí jako divadelní jeviště. Mezi přiloženými fotografiemi jedno takové místo naleznete.

     Stari Grad je nádherné místo.  Je umístěno jakoby v tunelu, mezi svahy na obou stranách. Tudy proudí vzduch a i při velkých letních vedrech se zde krásně dýchá. Najdete tady možnosti soukromého ubytování, i levné auto kempy s elektřinou a sociálkami ve stínu borovic. Já osobně mám nejraději cestu trajektem z Drveniku do Sačuraje a potom autem celou délku ostrova až do Starého Gradu. Můžete však využít i přímé plavby ze Splitu přímo do starého Gradu, nebo do nedalekého hlavního města ostrova, Hvar.

Fotografie v plném rozlišení naleznete na fotobance https://www.dreamstime.com/jkrasa_info#res10796563

Průvodce pobřežím Jadranu 3 – SPLIT

Advertisements

SPLIT

„Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem…“ zpíval  kdysi  Karel Hála. Jednou jsem slyšel v Omiši jednu českou turistku, která se divila textu této písně. Předešlý týden tam prý byla, ale žádné hvězdy nad Splitem nehořely. Jednak asi nepochopila milostný podtext této písně, ale hlavně tam byla ve dne a ještě bylo pod mrakem. To co je ale na Splitu nejzajímavější, je jeho historie a památky.

     Palác císaře Diokleciána je dnes již pojmem a velkým lákadlem chorvatského pobřeží. Osobně jsem zde byl fotografovat několikrát a táhne mne to sem vždy znova. Každý rok pořádám cca měsíční expedici po chorvatském pobřeží, píši články do časopisů, sbírám obraz a informace pro svou novou knihu. Split je natolik zajímavý, že jej nemohu v tomto průvodci opomenout.

     Split byl založen na sklonku 3. století římským císařem Diokleciánem, který si zde postavil svůj palác. Po jeho smrti v roce 312 (jiné zdroje 316) se do paláce nastěhovali okolní obyvatelé.  Palác vystavěl Dioklecián na samém počátku 4. století. Součástí paláce je také splitská římskokatolická katedrála sv. Domnia, nejstarší funkční katedrála na světě. Díky své historické hodnotě byl palác již v roce 1979 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Dioklecián se narodil kolem r. 244. Byl synem otroka, gladiátora. Údajně byl v dospělosti sám velice úspěšným gladiátorem. Za své úspěchy byl povolán do vedení římských vojsk, kde se postupně osvědčil a proslavil a nakonec byl zvolen císařem.

          Palác je obehnaný hradbami a byl vystavěn na půdorysu pravoúhlého obdélníku o výměře 30 000 m² (přibližně 215 × 180 metrů). Vznikl původně jako komplexní soubor budov – římských vil, paláců, vojenských a správních budov, a také chrámů. Dnes tvoří jádro staré části přístavního města Split a od římských dob se postupně proměňoval na obydlenou pevnost, která byla vždy znovu přizpůsobována okolním kulturním podmínkám. V malých uličkách v útrobách paláce je několik muzeí, malých hotelů a penzionů, tvoří zde pouliční výtvarníci a hrají hudebníci.

     Od Zlaté brány na severu k Měděné bráně na jihu prochází palácem ulice Peristil. Vede kolem někdejšího Diokleciánova mauzolea, katedrály sv. Domnia s vyřezávanými vraty od Andrije Buviny, a kolem Jupiterova chrámu (dnes křestní kaple sv. Jana) s velkolepým stropem. Zajímavé jsou i sloupové chodby, románské a benátské stavby, či dochované sochy od dalmatského mistra Jiřího ze Šibeniku.  

     Po vpádu Slovanů do Dalmácie přetrval Split pod správou Byzance a stal se jedním z center zbývající latinské populace. Slované potomkům římských měšťanů v Dalmácii říkali Latini. Byzantská říše v oblasti postupně ztrácela vliv a o strategicky významné město usilovala Benátská republika. Od roku 1069 pak byl součástí Chorvatského království, které později připadlo k Uhrám. V roce 1420 zde moc získala Benátská republika, a to na dalších 300 let. Během této doby se zde rozvíjela humanistická kultura.

To je jen zlomek zajímavostí, které můžete ve Splitu vidět. V každém případě doporučuji všem milovníkům historie a Chorvatska toto město navštívit.

Průvodce pobřežím Jadranu 2 – DUBROVNÍK

Advertisements

“ Ti, kteří hledají ráj na zemi, musí navštívit Dubrovník “ … George Bernard Shaw

     Dubrovník je rozhodně nejzajímavější dominantou jadranského pobřeží. Proto je toto město s netknutými hradbami oklopujícími celé město v délce 1940 m, dnes právem pod ochranou UNESCO.

Dubrovník, původním názvem Ragusa, je zahalen spoustou tajemství. Nejpravděpodobněji jej založili uprchlíci z vypleněné římské osady Epidaurum ( dnešní Cavtat ) v 7. století našeho letopočtu. Obsadili tehdy skalnatý ostrůvek Laus, kde se cítili zcela bezpečně. Z jedné strany byl chráněn skálou a z druhé průlivem, do které větší lodě nevpluly.  Městečko na ostrůvku se rozrůstalo a původní obyvatelé se mísili s Dalmatinci. V té době se začal stále více používat název Dubrovník podle dubových lesů, které zdejší oblast pokrývaly. Úžina se od  11. století  stávala díky zanášení a poklesu vody stále mělčí, až nakonec ostrov srostl s pevninou v místech, kde je dnes nejslavnější dubrovnická ulice Strandum.

     Dubrovník má velice bohatou historii.  Do knížky, ze které je tato kapitola, se ani desetina  z těch nejzajímavějších příběhů a dat nemůže vejít.  Do tohoto blogu předkládám alespoň několik fotografií a zajímavostí.  Na začátku bych rád zmínil vztah našeho národa k tomuto významnému městu.

V roce 1392 vstoupil do tehdejšího hlavního města dubrovnické republiky, která měla pouhých 1375 km2,  a byla jednou z nejmenších středozemních obchodních republik, český a uherský král Zikmund Lucemburský. V Chorvatsku a Uhersku neměl tak špatnou pověst jako u nás. Prvními turisty v Dubrovníku byli údajně také Češi, a to ve zdejším hotelu Imperiál u Pilské brány. Zajímavá je i skutečnost, že Křižíkova tramvaj jezdila městem až do r. 1986

      Dubrovník leží  až na nejjižnější části Chorvatska, v teplém, středozemním podnebí. Proto se tady kromě středozemní vegetace daří i vegetaci subtropické, se sadbami voňavých citronů grepů a mandarinek či kivi. Renesanční zahrady středovekých paláců a klášterů zdobí vzrostlé palmy a agáve.

Nejzajímavější objekty tohoto nádherného města vidíte na mých fotografiích.

Minčeta :

Nejvysunutější a největší obranná věž opevnění. Chrání pevninskou část hradeb. Stavbu věže zahájili ve 13. století stavitelé z Benátek (Nicifor Ranjina) a dokončil ji slavný rodák ze Zadaru, Juraj Dalmatinec, proslulý stavitel renesančních měst a katedrál.

Pevnost svatého Jana (Sveti Ivan):

Chránila starý městský přístav, který měl pro republiku klíčový význam. Původní stavba ze 14. století má dnešní podobu ze 16. stol. V pevnosti je Námořní muzeum a akvárium s 27 akvárii s faunou a flórou středomoří.

Pevnost Bokar – Hvězdná:

Další součást hradeb, chránící přístup ze západu a z volného moře. Postavil ji florenťan Micholezzo v letech 1461-1463. Dnes se v ní konají slavnosti letního Dubrovnického festivalu.

Pevnost Revelin:

Postavena v roce 1462, kdy se Dubrovnická republika nejvíce obávala vpádu Turků. Stavba je tak důkladná, že nebyla poškozena ani velkým zemětřesením v r. 1667. Jednu dobu plnila funkci městské radnice, zasedala tu městská rada a byly zde uschovány městské pokladnice a klenotnice.

Zvláštní postavení měla i Tvrz „Mrtvý zvon„, která chránila jižní pás hradeb z mořské strany. Leží mezi pevnostmi Bokar a Sveti Ivan. Byla vybavena největším počtem děl.

Pevnost Lovrijenac:

Tato pevnost stojí osamoceně na skále vysoké 37m a měla důležitý úkol. Hlídala město před nebezpečím  a měla jej včas varovat. Pochází už z 11. století  a nejsilnější zdi jsou až 12 m silné. Její tvar a podoba je mnoha lidem dobře známá. Na jejích hradbách se točilo setkání Hamleta s duchem svého zavražděného otce.

Pilská brána:

Hlavní vstup do města od západu, mnohonásobně chráněný bastiliony. Původní kamenný most je z r. 1397 od stavitele Ivana ze Sieny, dnešní podoba je z r.1537 od Paskoje Miličeviče. Doplňoval ji ještě dřevěný zdvihací most.

Pločská brána:

Vchod do města od východu. Tato brána byla spolu se starým přístavem chráněna pevností Revelin. V případě obou těchto hlavních bran musel návštěvník projít několika vchody. Tím byla obrana města ještě více zabezpečena.

Do centra městské čtvrti vedou ještě vchody:  Brana Ponte – přístavní a Brana Rybárna.

Všechny brány jsou konstruovány tak, aby přístup do města nebyl přímý. Prochází se několika křivolakými průchody a vchody, což násobilo sílu obránců městských hradeb o celkové délce 1940m

Sveti Vlaho ( Svatý Blažej) Patron města:

S touto postavou se setkáte při prohlídce města hned několikrát. Má svátek 3. února a již od dob dubrovnické republiky se tento den slaví s velkou pompou. Svatý Blažej byl umučen v r.316, nebo 317 ve městě Sebasa v Malé Arménii za vlády císaře Diokleciána. Patronem města se stal v r. 972. Benátky tehdy připravovaly přepadení města. Mladému knězi se Svatý Blažej zjevil a dubrovnické před vojenskou akcí Benátčanů varoval.

Kostel Svatého Spasitele:

Malý, renesanční kostel postavený na počest odolání města ničivému zemětřesení v r.1520. Bez pohromy odolal i velkému zemětřesení v r. 1667. Postavil jej stavitel Petar Adrijič z Korčuly.

Klášter Klarisek:

Stojí vpravo od Pilské brány. Tento klášter patřil mezi nejdůstojnější ženské kláštery republiky v 15. století.

Onofriova kašna:

Stojí na náměstí u Pilské brány. Město nemělo v minulosti pitnou vodu. Ta se přiváděla z 12 km vzdáleného pramene Šumet a vyvěrala v Onofriově kašně, vystavěné r. 1438 neapolským konstruktérem Onofrio della Cava. Toto dílo by samo o sobě vydalo na jednu velkou kapitolu.

Františkánský klášter:

Stojí vlevo od Piské brány. Postaven ve 13, století

Strandum, nebo-li Placa:

Nejživější ulice města. Krásná, stále naleštěná dlažba byla položena r.1468 a pod touto dlažbou vedlo vodovodní potrubí na nejkrásnější náměstí Luža.

Atmosféra, která na vás dýchá ze všech koutů tohoto nádherného města, je neopakovatelná. Určitě se sem ještě vrátím.

FOTOGRAFIE V PLNÉM ROZLIŠENI NA FOTOBANCE https://www.dreamstime.com/jkrasa_info#res10796563

Jičín – město pohádek

Advertisements

Jičín je okresní město v Královéhradeckém kraji v severovýchodních Čechách. Leží v Jičínské pahorkatině na řece Cidlině a žije zde přibližně 17 tisíc obyvatel.
Na území dnešního Jičína a v jeho okolí je zaznamenáno osídlení již v mladší době kamenné. V době římské zde žili Keltové, kteří zde zanechali šperky, nástroje a další předměty, které lze mimo jiné zhlédnout v jičínském muzeu. Následovali Slované a po nich až do svého vyvraždění v roce 995 rod Slavníkovců.
S Jičínem je především spojeno působení Albrechta z Valdštejna, vrchního velitele císařských vojsk za třicetileté války, který v Jičíně jako frýdlantský vévoda provedl rozsáhlou přestavbu.
Dodnes se zde dochoval unikátní soubor domů s podloubím a dalších významných památek, díky nimž bylo centrum Jičína vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Na náměstí najdete hned tři památkově chráněné objekty – Korunovační kašna, Mariánský sloup a kašnu se sochou Amfitrité. Mimo to se zde nachází bývalá jezuitská kolej, regentský dům s barokním znakem, bývalá valdštejnská mincovna a dominanta města Jičína – Valdická brána.
Pro množství historických památek, od gotických až po prvorepublikové, stejně tak pro polohu v Českém ráji, je Jičín turisticky vyhledávaným místem a bývá považován za jedno z nejkrásnějších měst v Česku. V roce 2016 získal titul Historické město roku.
Každý dnes už také určitě zná loupežníka Rumcajse, který v pohádkách Václava Čtvrtka a Radka Pilaře sídlil spolu se svou ženou Mankou a synkem Cipískem ve fiktivním lese Řáholci.

Na prahu života a smrti

Advertisements

Kapitola z knihy „Kamionem divokým Balkánem“

Březen 2008.
Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.
Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva.
Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.
V těchto končinách se rychle stmívá.
Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu.
Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu.
CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.
Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti „U medvědů“ za Sibiu a zalehnout ke spánku.
Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe.
Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal.
Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou.
Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.
Musel jsem ale rychle řešit situaci.
Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout.
Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři.
Děj se vůle Aláhova, říkám si, strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.
Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném.
Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe.
Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.
Ten den při mně museli stát všichni svatí.
Vylézám pomalu z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici.
Dál už jsem tu noc nepokračoval.
Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok.
Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko.
Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.
Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla.
Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct.
Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.
Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky napsat.
Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.
Probudily mne něčí hlasy.
Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět pokuřujících Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.
Byl to jeden ze dnů, na které do smrti nezapomenu.

Kapitoly z fotoknih

Advertisements

„Kamionem divokým Balkánem“

„Královsví vlků“

Království vlků

Kousek od Calimanesti je stará, dnes již opuštěná benzinová pumpa. Tady se dá dobře zaparkovat přímo u silnice a hrozí poměrně malé nebezpečí, že by člověk po návratu z výletu auto nenalezl. Je tady dosti silný provoz.  Odtud vede lesní pěšina kolem prudce tekoucí řeky vzhůru, k horským vodopádům.

Do těchto končin se mi podařilo v minulosti zavítat pouze dvakrát a vyfotit jen jeden z vodopádů. Nazval jsem jej „Draculův pláč“. Za to jsem tady zažil nezapomenutelnou příhodu. Je to příběh o toleranci a vzájemné úctě, příběh, na který určitě nikdy nezapomenu.

Cestu k vodopádům znám a vím, že se prudké stoupání k vrcholům několikrát stáčí. Rozhodl jsem se tedy, že si ji tentokrát zkrátím lesem. Stativ s nasazeným fotoaparátem používám jako hůl a pomalu stoupám nahoru.  I když je v hustém lese chladněji než na cestě, na kterou se opírá prudké slunce, brzy se mi batoh s fotovýbavou lepí na záda a pomalu začínám litovat, že jsem raději nešel okolo. Na cestu stále nemohu narazit a už jsem zpocený jako kůň. Pak se přede mnou otevře malá planina a mohu si konečně odpočinout.

Usedám na pařez a chystám se shodit batoh ze zad, když zpozoruji pohyb v blízkém houští. Sedí tam malé štěně a upřeně mě pozoruje. Opatrně, pomaličku se zvedám, roztahuji nohy stativu, sundávám krytku z objektivu a zaostřuji. Jsem tak zabrán do čtení dat v hledáčku, přípravou kompozice a expozice, že úplně zapomínám na své okolí. Najednou začínám cítit, že něco není v pořádku. Jistě každý z vás někdy v životě poznal ten pocit… víte, že něco není tak, jak má být, ale zatím netušíte, co to je. Jen vám naskakuje husí kůže a cítíte podivné mrazení v zádech.  Pak jsem uslyšel tiché, varovné, hrdelní zvuky a pomalu zvedl hlavu od mušle aparátu.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Přiznám, že ve mně tehdy byla velice malá dušička. V duchu jsem se modlil a usilovně přemýšlel, jak se zachovat. Pokud by na mě všichni čtyři zaútočili, neměl bych nejmenší šanci. Pomalu, velice pomaličku, jako ve zpomaleném filmu jsem se narovnával a se stativem,

připraveným před sebou k chabé obraně pomaličku couval zpět ke stráni, po které jsem sem, nahoru přišel.

Na svahu jsem se musel na chviličku otočit, abych zkontroloval cestu. Když jsem se ohlédl zpět, planina byla jako vymetená. Po vlcích a štěněti ani památky, nikde nic. Vrátil jsem se dolů na cestu a zpět do auta. Udělal jsem si kafe a dlouho přemýšlel, k čemu to tady vlastně došlo. Snad mi pomohlo mé klidné počínání, které nezavdalo šelmám pocit ohrožení, snad tady sehrálo svou roli něco zcela jiného. Dodnes mě mrzí, že jsem nic z toho, co se tam tehdy událo, nevyfotografoval. Utěšuji se však myšlenkou, že je to snad i dobře. Je docela možné, že by ti divocí tvorové na cvakání spouště zareagovali zcela jinak. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek. Ono to s těmi vlky a Karkulkami asi nebude tak žhavé, jak se v pohádkách vypravuje.  Vlci v lidském rouše se chovají mnohdy mnohem hůře.

Dokumentární fotografie, publicistika, digitalizace analogových fotografií, negativů i diapozitivů, přednášky z cest po Brazílii, Balkánu, Skandinávii, Spojeném Královstí a prakticky z celé Evropy

Prodej vlastních knih a fotografií Skrýt

Exit mobile version
%%footer%%